ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5531.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5531/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Elektrobazar s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Radvanice, Ludvíkova 1351/16, identifikační číslo osoby 25866885, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované ELEKTROWIN a. s. , se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, identifikační číslo osoby 27257843, zastoupené Hanou Žatečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Pecích 412/23, o zaplacení částky 101.412 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 48/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 3 Cmo 316/2014-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.630,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2013, č. j. 41 Cm 48/2013-26, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 101.412 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Předkládá-li dovolatelka otázku, zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat pouze diskriminační jednání vůči jinému soutěžiteli, aniž by soud současně zvažoval naplnění jiných skutkových podstat zneužívajícího jednání, respektive zda lze uzavřít, že dominantní soutěžitel nezneužil svého dominantního postavení, jestliže neuzavřel požadovaný obchod s žádným jiným subjektem, Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, kde uzavřel, že za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem, ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli.
Obdobně je tomu tak i u druhé předložené právní otázky, zda lze za zneužití dominantního postavení považovat jednání soutěžitele v dominantním postavení na trhu, který k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů odmítá dodávat poptávané zboží, aniž by pro to existovaly ospravedlnitelné důvody. Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozhodnutí k této otázce konstatoval, že zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům, a proto takové jednání nemůže být považováno za zneužití dominantního postavení. Nakládání s odpady je upraveno zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Dodržování, případně porušení ustanovení tohoto zákona, podléhá dozoru a kontrole správního orgánu, jenž v případě pochybení sjednává nápravu. Děje se tak v rovině veřejnoprávní, a nikoliv soukromoprávní.
Otázku, zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat také jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, který brání jinému soutěžiteli v jejím užívání, dovolací soud rovněž již řešil v citovaném rozhodnutí ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015. Dle §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, je možno za zneužití dominantního postavení považovat také odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokáží, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze spravedlivě požadovat. Nejvyšší soud však naznal, že systém kolektivního zpětného sběru elektrospotřebičů za přenosovou síť, obdobný rozvod, či jiné infrastrukturní zařízení považovat nelze. Ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže tedy v daném případě naplněno nebylo.
Dovolatelka namítá, že se pokoušela navázat smluvní vztah také se zpracovateli elektroodpadu, jimž žalovaná spotřebiče dodává, avšak ze strany žalované jí byly tyto snahy znemožněny, jelikož žalovaná údajně vyvíjela na zpracovatele elektroodpadu nátlak pod pohrůžkou přerušení dodávek. Z těchto skutkových okolností však odvolací soud ve svém rozhodnutí nevycházel. Dovolací soud může rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen z hlediska právního posouzení věci, nikoli z hlediska správnosti skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, dovolatelčina otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně neprovedl v tomto ohledu náležité dokazování a odvolací soud následně skutková zjištění zcela „překroutil“, je dovolací soud nucen poznamenat, že tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde o vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Rovněž je tomu tak u otázek, zda lze při stanovení výše škody způsobené zneužitím dominantního postavení vycházet také z předpokladu, jak by se trh vyvíjel, kdyby nebyl škodlivým jednáním narušen a zda lze při zjišťování výše škody způsobené zneužitím dominantního postavení v souladu s ustanovením §136 o. s. ř. určit výši škody úvahou soudu, jestliže lze výši nároků žalobce zjistit jen s nepoměrnými potížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Na těchto otázkách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná neporušila právní povinnost, s níž by byla tvrzená škoda spojována. Stanovením výše škody se tedy odvolací soud nikterak nezabýval. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Odvolací soud se tedy od závěrů citované judikatury neodchýlil, dovolací soud proto neshledal naplnění předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu