ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.554.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 554/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně KONEČNÝ, s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Uničově, Nová Dědina 12, PSČ 783 91, IČO 47972629, zastoupené Mgr. Pavlou Mazalovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Husitská 311/11, PSČ 787 01, proti žalované Litovelská stavební spol. s r.o se sídlem Litovel, Boskovicova 780/1, PSČ 784 01, IČO 27765059, zastoupené JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, 8. května 451/10, PSČ 779 00, o zaplacení částky 121 139,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod. sp. zn. 19 Cm 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2015, č. j. 5 Cmo 232/2015 - 116, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 30 dubna 2015, č. j. 19 Cm 40/2013-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 311 628 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 129 901,90 Kč k rukám její zástupkyně (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně dovodil, že nárok na zaplacení částky 121 139,50 Kč je oprávněný, neboť mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě žalobkyně provedla stavební práce na rodinném domě N. v Litovli, dílo bylo řádně předáno předávacím protokolem 5. 1. 2012 a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této částky, kterou vyúčtovala fakturou č 121018 se splatností 12.12.2012. Žalovaná předmětnou fakturu vrátila a nezaplatila.
Vrchní soud Olomouci rozsudkem ze dne 2. října 2015, č. j. 5 Cmo 232/2015 – 116, rozsudek krajského soudu v části výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 121 139,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I) a ve zbývající části výroku pod bodem I a výrok pod bodem II rozsudku krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě pohledávky ve výši 121 139,50 Kč žalobkyně nemá právo na zaplacení této částky, neboť žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této ceny díla 5.1.2012 a za právně významné je třeba považovat prohlášení žalobkyně ze dne 13. 7. 2012, k jejímuž obsahu však soud prvního stupně nepřihlédl a ze kterého je jisté, že žalobkyně k uvedenému datu neměla vůči žalované žádné pohledávky, včetně pohledávky na zaplacení této částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu pouze v rozsahu výroku pod bodem I podala žalobkyně dovolání, v němž napadá výše uvedený právní závěr odvolacího soudu. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání vyslovila otázku zda platí pravidlo, že ke dni předání díla vzniká nejen nárok na zaplacení ceny díla, ale i povinnost žalobkyně vystavit fakturu.
Nejvyšší soud České republiky (dále je „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. září 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.či jeho části ( viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žádost dovolatelky, podle níž vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak – resp. napadá v dané věci nesprávné právní posouzení při aplikaci §150 o. s. ř. významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s . ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání nedostála, neboť v dovolání nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou řešil odvolací soud a která nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Vymezená otázka „platí pravidlo, že ke dni předání díla vzniká nejen nárok na zaplacení ceny díla ale i povinnost žalobce vystavit fakturu?“ soudy neřešily a rozhodnutí soudu na této otázce není založeno.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
O náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu