ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5614.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5614/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně PATRON Bohemia a.s., se sídlem v Mělníku, Českolipská 3419, identifikační číslo osoby 61676314, zastoupené Mgr. Simonou Hejdovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalované dTest, o.p.s., se sídlem v Praze 10, Černomořská 419/10, identifikační číslo osoby 45770760, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o ochranu dobré pověsti právnické osoby vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 78/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2015, č. j. 3 Cmo 365/2014-293, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 21 Cm 78/2013-235, uložil žalované povinnost zveřejnit v nejbližším vydání časopisu dTest, na profilu časopisu na Facebooku a na internetových stránkách www.dtest.cz a www.dtest.sk , v téže rubrice, ve které uveřejnil výsledky Testu kočárků 2013 a v rubrice Aktuality, omluvu ve znění ve výroku blíže specifikovaném (bod I. výroku). Soud dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč (bod II. výroku) a zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zajistit opakování testu žalobkyní vyráběného dětského kočárku PATRON TERIX 4R a zveřejnit jeho výsledky spolu se zveřejněním omluvy dle bodu I. výroku také na internetových serverech ve výroku konkrétně uvedených (bod III.výroku). Soud zastavil řízení ohledně povinnosti odstranit ze seznamu nebezpečných výrobků v sekci nebezpečné výrobky na internetových stránkách žalované www.dtest.cz a www.dtest.sk výše uvedený dětský kočárek, jakož i veškeré informace o něm, a ohledně povinnosti označit osobu, která by se podílela na opakování testu a ohledně povinnosti zajistit zveřejnění omluvy rovněž na internetových stránkách ve výroku vyjmenovaných (bod IV. výroku). Konečně soud rozhodl, že o náhradě škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (bod V. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího osudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by dovolatelka mohla prokázat pravdivost svého tvrzení o tom, že výrobek nesplňuje patřičné bezpečnostní předpoklady, pak uplatňuje námitku vady řízení, která není s to založit přípustnost dovolání. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Vada řízení nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc nespočívá na závěru, že by důkaz opaku proti závěrům autorizované osoby nebyl možný. Nadto dovolatelka pomíjí, že při posuzování pravdivosti tvrzení žalované, že „kočárek lze lehce odbrzdit“, vycházely soudy obou stupňů nikoliv pouze z certifikátu uděleného výrobku autorizovanou osobou, nýbrž také z vlastního provedeného dokazování výpovědí svědků z oboru strojírenského a z fyzikálního měření vlastností kočárku.
Jestliže dovolatelka předkládá otázku hmotného práva, zda může spotřebitelské hodnocení užitných vlastností výrobků (v daném případě např. hodnocení snadnosti/obtížnosti manipulace a skládání) zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby, zda soud k těmto hodnotícím soudům může přihlížet k tíži spotřebitelského sdružení a zda není i výrok o tom, že kočárek lze snadno odbrzdit, hodnotícím soudem, pak ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud rozlišil ve svém rozhodnutí povahu jednotlivých tvrzení na tvrzení skutková a hodnotící úsudky. Skutková tvrzení (údaje o hmotnosti kočárku, aretace koleček, tvrzení o bezpečnostních nedostatcích) byla podrobena dokazování a bylo zjištěno, že nejsou pravdivá. U hodnotících úsudků (subjektivní hodnocení manipulace s výrobkem a skládání) bylo zkoumáno, zda se zakládají na pravdivých informacích, forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda je zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem kritiky, přičemž veškerá tvrzení byla posuzována komplexně z hlediska celkového dojmu sdělení a formy, jakou byla tato tvrzení veřejně prezentována (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007). Odvolací soud tak vycházel ze zásad vyplývajících z ustálené judikatury dovolacího soudu.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část vety před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu