ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5708.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5708/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Járy da Cimrmana 735/8, identifikační číslo osoby 10639250, insolvenčního správce úpadce MORA – TOP s.r.o., se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, proti žalovaným: 1) Ing. M. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Dítě, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, 2) Ing. P. J., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, o zaplacení částky 29.207.062,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 23 Cm 156/2014, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2015, č. j. 7 Cmo 199/2015-994, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 15. června 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-931, nepřiznal prvnímu žalovanému osvobození od soudních poplatků.
K odvolání prvního žalovaného odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesením soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
K dovolání prvního žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaný, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když jeho příjmovou a majetkovou situaci nehodnotil ve vztahu k vyměřenému soudnímu poplatku, který v daném případě dosahuje značné výše 1.451.224 Kč, nákladům, které si řízení vyžádá, a k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku“, pak touto svojí argumentací přípustnost dovolání nezakládá, když jejím prostřednictvím nespecifikuje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Cituje-li pak v závěru svého dovolání z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, pak je nutno uvést, že tyto závěry jsou zcela obecného charakteru, s nimiž není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Jeho odkaz na předmětné rozhodnutí tak není přiléhavý.
Jestliže dále tvrdí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku lze založit na úvaze o (hypotetických) příjmech, kterých by účastník řízení mohl dosáhnout změnou své podnikatelské činnosti …“, pak ani toto tvrzení nečiní jeho dovolání přípustným. Uvedená otázka totiž nebyla pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodné, že tento shledal tvrzení prvního žalovaného stran tíživosti jeho sociálních a majetkových poměrů za nevěrohodná. K tomuto závěru – shodnému se soudem prvního stupně – dospěl odvolací soud na základě posouzení celé řady skutkových okolností, vzal v úvahu čistý příjem prvního žalovaného za rok 2014, jeho měsíční náklady, výši půjček na pokrytí jeho nákladů, která vysoce přesahuje jeho potřeby a současně i příjem v roce 2014 apod.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu