ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5714.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5714/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobkyně Alzheimercentrum Prácheň o. p. s. , se sídlem v Praze 6, Velvarská 1650/11, identifikační číslo osoby 25156349, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, proti žalované Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 47114975, o zaplacení částky 13.497.689 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 57/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 54 Co 146/2015-647, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem, jako druhým v pořadí, ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 12 C 57/2004-612, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.562.429 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl návrh žalobkyně co do částky 3.935.260 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže uvedeným (bod II. výroku). Soud rovněž zamítl tu část návrhu, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,15 % p.a. z částek a za období ve výroku jednotlivě vymezených (bod III. výroku). Státu vůči žalobkyni a žalované soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku) a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).
Soud prvního stupně poté, co jeho dřívější mezitímní rozhodnutí ze dne 30. března 2007, č. j. 12 C 57/2004-170, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 54 Co 311/2007-187, a vráceno zpět k dalšímu řízení, provedl doplnění dokazování v dané věci. Vyšel ze skutkových zjištění, že předmětem sporu je úhrada za péči, v odbornosti 925 – domácí zdravotní péče, poskytnutou pojištěncům žalované za období od ledna 2000 do března 2003 v celkové výši 13.497.689 Kč. Mělo se jednat o péči nutnou a neodkladnou ve smyslu §17 odst. 1 a §40 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zák. č. 48/1997 Sb.“), neboť smluvní vztah o úhradě zdravotní péče mezi účastníky zanikl na základě výpovědi ze strany žalované ke konci roku 1999 a počínaje rokem 2000 byla žalobkyně vůči žalované v pozici nesmluvního subjektu. Soud se v daném případě zabýval tím, zda byla ze strany žalobkyně poskytována péče ve vlastním sociálním prostředí pojištěnců tak, jak ji definuje §22 zák. č. 48/1997 Sb. a dospěl k závěru, že navzdory rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobných případech je nutno kvalifikovat péči poskytovanou pacientům ubytovaným v zařízení žalobkyně jako tzv. zvláštní ambulantní péči v ústavech sociální péče dle §22 zák. č. 48/1997 Sb., jež je nutná a neodkladná na základě indikace praktického lékaře a zakládá tak částečný nárok žalobkyně na její úhradu. Soud tak vyložil pojem „vlastní sociální prostředí“ nikoliv pouze jako domácí prostředí pacienta v jeho bytě, ale také jako nahrazující domácí prostředí pacienta, za něž lze pokládat i zařízení žalobkyně.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 9.562.429 Kč s příslušenstvím tam blíže uvedeným (první výrok), nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (druhý výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že žalobkyně v daném období poskytovala pojištěncům žalované lůžkovou ošetřovatelskou péči, na niž neměla vydánu registraci a nikoliv zvláštní ambulantní péči formou domácí zdravotní péče dle §22 písm. a) zák. č. 48/1997 Sb. V otázce výkladu pojmu vlastní sociální prostředí a posouzení nutné a neodkladné péče neshledal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně důvod odchýlit se od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1716/2006 a 32 Odo 808/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že restriktivní forma výkladu pojmu „vlastní sociální prostředí“, jež aplikoval odvolací soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Odo 1716/2006, je v současnosti vzhledem k vývoji společenských poměrů již překonaná, a proto vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Splnění předpokladu přípustnosti dovolání žalobkyně spatřuje dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, když se nikterak nevyrovnal se závěry znaleckého posudku, ačkoliv Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí uvedl, že otázka nutné a neodkladné péče je otázkou odbornou, kterou si sám soud – v případě soudního sporu – řešit nemůže.
Dovolatelka má dále za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je velmi stručné, nedostačující a obsahuje nepravdivá skutková tvrzení týkající se počtu subjektů poskytujících domácí ošetřovatelskou péči v regionu.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Jestliže dovolatelka namítá, že pojem „vlastní sociální prostředí“ pojištěného ve smyslu §22 zák. č. 48/1997 Sb., již nelze vykládat ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Odo 1716/2006, nepředkládá žádný relevantní důvod, proč by se měl dovolací soud odchýlit od své stávající judikaturní praxe. Podle citovaného rozhodnutí pojem vlastního sociálního prostředí je úzce spojen se začleněním člověka do společnosti. Jde o prostředí, které on sám považuje za sobě vlastní a v němž se cítí bezpečně. Tak je tomu zejména v prostředí rodiny, jež je považována za základní společenskou skupinu, ale rovněž v prostředí, v němž člověk trvale realizuje sociální vazby k osobám blízkým, k osobám s nimiž žije ve společné domácnosti, a taktéž tam, kde pracuje, vzdělává se a vykonává běžné společenské aktivity. Na rozdíl např. od domova důchodců (jako sociálnímu a nikoliv zdravotnickému zařízení), který trvale nahrazuje takové prostředí, pobyt ve stacionáři, penzionu nebo lázních nelze stavět na roveň vlastního sociálního prostředí. Dovolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od uvedených závěrů. Žalobkyně si přitom musela být vědoma, že vzhledem k tehdy účinné právní úpravě nebude moci být její poskytovaná péče ze strany pojišťovny uhrazena poté, co žalovaná vypověděla smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, jež měla se žalobkyní do té doby uzavřenou.
K dalším námitkám směřujícím k postavení dovolatelky lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. II. ÚS 264/16, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stejné žalobkyně mj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, č. j. 23 Cdo 1368/2015-480. Podle Ústavního soudu jakkoli nelze než nepopřít nepochybné zásluhy stěžovatelky a dalších subjektů, které poskytovaly péči pacientům s Alzheimerovou chorobou, čímž se výrazně zkvalitnila péče o tuto skupinu obyvatelstva, nelze než z právního hlediska dovodit, že stěžovatelce jakožto nesmluvnímu zdravotnickému zařízení byly tehdy platné podmínky hrazení poskytnuté péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění nepochybně známy. Pokud stěžovatelka namítá, že měla být hrazena s ohledem na komfort pacienta a nepochybně i vzhledem k příznivějším podmínkám pro jeho léčbu nikoli neodkladná, nýbrž také potřebná péče, nemůže argumentovat skutečností, že jiné pojišťovny tuto péči hradily, či pozdější změnou právní úpravy.
Dovolatelka rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil ve svém rozhodnutí od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, týkajícího se výkladu pojmu nutné a neodkladné péče ve smyslu §17 a §40 zák. č. 48/1997 Sb. Ve skutečnosti však žalobkyně nespecifikuje, kterým svým právním posouzením, či jakým způsobem se odvolací soud měl od daného rozsudku odchýlit, neboť se tak mělo stát implicitně, když se odvolací soud dostatečně nevyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu a „nevypořádal“ se znaleckým posudkem, jenž nechal vypracovat soud prvního stupně. Dovolatelka tak podrobuje rozhodnutí odvolacího soudu kritice stran vad řízení, jelikož namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněn, je nepřezkoumatelný a namítá, zda nemohlo dojít v jeho důsledku k zásahu do dovolatelčiných práv na spravedlivý proces. Tyto námitky žalobkyně však přípustnost dovolání nezakládají, jelikož námitky vad řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obdobně je tomu tak i co se týče dovolatelčiny výtky stran nepravdivosti skutkových tvrzení obsažených v rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně je toho názoru, že uváděná čísla počtu zařízení oprávněných poskytovat péči v odbornosti 925 v daném regionu v letech 2000 – 2003 neodpovídají skutečnosti. Vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu tyto argumenty žalobkyně však rovněž přípustnost dovolání založit nemohou, jelikož dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu