ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.595.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 595/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. P. H. , zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 29/15, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 265 082 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 191/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č. j. 28 Co 8/2015-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 954 Kč k rukám právního zástupce žalované Mgr. Robertu Tschöplovi, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. května 2014, č. j. 20 C 191/2009-209, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 87 627 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 119 900 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení co do částky 57 555 Kč s příslušenstvím z této částky zastavil (výrok III), uložil žalované zaplatit úrok z prodlení z částky 57 555 Kč ve výši 7,75% ročně ode dne 18. února 2010 do 22. března 2010 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 87 627 Kč ode dne 18. února 2010 do 14. října 2013 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII).
Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Dne 16. července 2007 došlo ke střetu dvou vozidel, přičemž vozidlo žalobce řídil jeho syn T. H.. Řidič druhého vozidla J. H. byl pojištěn dle zákona u žalované. Na obou vozidlech vznikla škoda. Žalobce při určování výše škody vyšel z oceňovacího systému Autovert, podle kterého byla cena jeho vozidla před havárií stanovena společností Euro Tax Czech s. r. o. na částku 1 285 700 Kč a cena po havárii na 1 070 300 Kč. Rozdíl, tj. žalovanou škodu, představovala částka 215 400 Kč. Škoda na automobilu žalobce byla likvidována pojišťovnou Kooperativa, a. s., z havarijního pojištění žalobce, přičemž žalovaná pojišťovně Kooperativa, a. s., poskytla částku ve výši 943 958 Kč. Pojišťovna Kooperativa však neuhradila spoluúčast žalobce vyplývající ze sjednané pojistné smlouvy ve výši 49 682 Kč. V průběhu řízení byla žalovanou uhrazena částka 57 555 Kč. Ačkoli žalovaná podstatnou část škody žalobkyni uhradila, dovozovala v projednávané věci i spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě, resp. porušení příslušných předpisů ze strany řidiče vozidla žalobce.
Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou, zda nese určitou odpovědnost na vzniklé škodě i žalobce, resp. řidič vozidla AUDI. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKRA vzal soud prvního stupně za prokázané, že rychlost jízdy vozidla Audi byla v rozmezí cca 95 až 139 km/h. Řidič vozidla Opel vytvořil tomuto vozidlu překážku náhlou a příčinou vzniku a průběhu nehodového děje bylo náhlé příčné přemístění vozidla Opel do levého jízdního pruhu v době, kdy se v něm blížilo vozidlo Audi. Soud prvního stupně vycházel také z výpovědi svědka T. H., který v době nehody řídil vozidlo Audi, přičemž jeho svědeckou výpověď považoval za věrohodnou. Soud prvního stupně tak dovodil, že řidič vozidla Opel porušil §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobce má nárok na úhradu skutečné škody, kterou v daném případě představuje materiální újma související s opravou vozidla. Z objektivního závěru podaného ve znaleckém posudku znaleckým ústavem vyplynulo, že obvyklá cena vozidla Audi před poškozením činila 1 329 000 Kč a po opravě 1 233 500 Kč. Znehodnocení vozidla Audi potom činí 95 500 Kč. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že škoda na vozidle žalobce byla likvidována pojišťovnou Kooperativa a.s., má žalobce nárok na úhradu sjednané spoluúčasti vyplývající z pojistné smlouvy, a to ve výši 49 682 Kč. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci částku 87 627 Kč, která zbývá po součtu částky, o kterou se snížila hodnota vozidla, a sjednané spoluúčasti a po odečtení částky 57 555 Kč uhrazené žalovanou v průběhu řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2015, č. j. 28 Co 8/2015-249, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o zaplacení částky 87 627 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba na zaplacení 87 627 Kč s příslušenstvím a žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 57 555 Kč zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci je nepochybné, že k předmětné dopravní nehodě došlo střetem vozidel ve smyslu ustanovení §431 zákona č. 40/1960 Sb., občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“). Je proto nutné posoudit míru účasti obou provozovatelů při střetu. Vypořádání potom závisí na zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména těch, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Ke zjištění průběhu dopravní nehody a nehodového děje využil odvolací soud znalecký posudek vypracovaný kolektivem znalecké a expertizní skupiny ústavu DEKRA Automobil a.s.. Ve znaleckém posudku dospěli znalci k závěru o dvou různých navzájem se vylučujících variantách příčiny vzniku a průběhu nehodového děje, z nichž obě jsou stejně pravděpodobné.
Technická příčina dopravní nehody a dovození počáteční rychlosti vozidla Audi závisela dle znaleckého posudku na posouzení, zda brzdná stopa příslušela vozidlu Audi. První příčinou varianty vzniku a průběhu nehodového děje byla rychlost jízdy vozidla Audi vyšší o 41 až 85 km/hod, než je rychlost 90 km/hod, a to za předpokladu, že zjištěná brzdná dráha příslušela vozidlu Audi. Jestliže totiž vozidlo Audi brzdilo na dráze cca 49 metrů před střetem, přičemž ke střetu i přes brzdění došlo, musela být rychlost vozidla Audi 131 až 175 km/hod. V tomto případě je zřejmé, že vozidlu jedoucímu nižší rychlostí v rozmezí 90 až 126 km/hod by řidič vozidla Opel nevytvořil překážku náhlou, neboť brzdící vozidlo jedoucí touto rychlostí by zastavilo ještě před okamžikem střetu. Ve druhé variantě by bylo technickou příčinou vzniku a průběhu nehodového děje náhlé přemístění vozidla Opel do levého jízdního pruhu v době, kdy se již blížilo vozidlo Audi, přičemž tato varianta přichází v úvahu, jestliže brzdná stopa nepříslušela vozidlu Audi, které by se v takovém případě pohybovalo rychlostí v rozmezí 95 až 139 km/hod a překážka způsobená vozidlem Opel byla náhlá natolik, že řidič vozidla Audi nebrzdil.
Jelikož žalobce tvrdil, že na nehodovém ději se podílel výlučně J. H., řidič vozidla Opel, pojištěný u žalované, který vybočil z řady vozidel předjížděním, ačkoli byl sám předjížděn vozidlem žalobce (Audi), důkazní břemeno o těchto tvrzených skutkových okolnostech leželo na žalobci. Jeho povinností bylo v řízení prokázat naplnění předpokladů odpovědnosti provozovatele vozidla Opel za škodu, tedy to, zda je zde příčinná souvislost mezi okolností, za kterou tento provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně žalobce.
Odvolací soud vyšel z toho, že znalecký posudek rozdělil vlastní technickou příčinu dopravní nehody a nehodového děje do dvou technicky přijatelných, navzájem se vylučujících variant řešení s tím, že z technického hlediska ani jedna z variant není pravděpodobnější a mají stejnou váhu pro řešení této dopravní nehody. Žalobce tak neprokázal, že škoda byla způsobena výlučně jednáním řidiče vozidla Opel, tedy chybí zde příčinná souvislost mezi okolností, za kterou provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (žalobce). Nejsou-li prokázány předpoklady odpovědnosti provozovatele vozidla Opel, není dána ani povinnost k plnění na straně pojistitele (žalované). Odvolací soud tak žalobu v plném rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání založil dovolatel na tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud vadně posoudil odpovědnost škůdce, resp. žalované, když oproti úmyslu zákonodárce i předlouhé soudní praxi nesprávně vyložil §431 obč. zák.
Ustanovení §431 obč. zák. je dle dovolatele založeno na objektivní odpovědnosti a neřídí se zaviněním, jak je vyloženo např. ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR Cpjf 93/71. V řízení bylo dle dovolatele mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že řidič H. dopravní nehodu zavinil tím, že vybočil na předjíždění, ač byl sám předjížděn.
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud zcela nesprávně uzavřel, že žalobce neprokázal, že škoda byla způsobena výlučně jednáním řidiče vozidla Opel, tedy že zde chybí příčinná souvislost mezi okolností, za níž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy žalobce. Dle názoru dovolatele odpovídá provozovatel vozidla Opel při střetu provozu v rámci vypořádání mezi provozovateli podle účasti na způsobení vzniklé škody. Vůbec tedy nepřichází v úvahu, že by jeho odpovědnost byla dána, jen pokud by škoda byla způsobena výlučně jeho jednáním. Podle §431 obč. zák. jde o míru účasti, nikoli o její výlučnost.
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud použil zcela nesprávné hodnocení zanechaných stop vozidel k odmítnutí odpovědnosti žalované. Určení nárazové rychlosti nemá totiž nic společného s objektivní odpovědností provozovatele ani s vypořádáním podle účasti na způsobení škody při jejich střetu. Dovolatel namítá, že automobil Audi před střetem nebrzdil a že zjištěná brzdná stopa nemůže tomuto vozidlu patřit. Ze skutkových zjištění dle dovolatele vyplývá, že účast řidiče žalobcova vozidla, která by jedině mohla vést ke snížení výše jeho škody, nebyla potvrzena. Pokud by bylo možné prokázat, že Audi jelo nepřiměřenou, ale i nedovolenou rychlostí, pak by byla dána spoluodpovědnost tohoto řidiče, resp. žalobce samotného. Z podkladů, které měli znalci k dispozici, však nelze stanovit přesnou rychlost vozidel.
Odvolací soud měl dle názoru dovolatele postupovat při hodnocení důkazů tak, jak to ukládá §132 o. s. ř., tedy posuzovat každý důkaz jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Účast na střetu vozidel měl tedy soud posoudit nejen podle znaleckého posudku DEKRA, ale měl vyjít i ze svědecké výpovědi řidiče žalobcova vozidla T. H. i svědkyně P. J. V každém případě se však provozovatel vozidla Opel, resp. žalovaná nezprostila své odpovědnosti podle §427 a §428 obč. zák. a nevyvrátila účast na způsobení škody vzniklé žalobci podle §431 obč. zák. Odvolací soud navíc dle dovolatele zcela nesprávně uzavřel, že chybí příčinná souvislost mezi jednáním provozovatele vozidla Opel a vznikem újmy žalobce.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Pokud žalobce neprokázal, že škoda byla způsobena jednáním řidiče vozidla Opel, chybí zde příčinná souvislost mezi okolnostmi, za níž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně žalobce. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel uvedl, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž navíc má napadené rozhodnutí dle dovolatelova názoru po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud vadně posoudil odpovědnost škůdce, když nesprávně vyložil §431 obč. zák..
Dovolací soud považuje za nezbytné upozornit, že dovolatel formuloval přípustnost dovolání dle již neúčinné právní úpravy dovolání, neboť dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po 1. lednu 2013, tedy po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým byla novelizována právní úprava dovolání, se posuzuje dle novelizovaného znění o. s. ř., a to v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb..
Samotná skutečnost, že dovolatel při vymezení přípustnosti dovolání postupoval dle neúčinné právní úpravy, není důvodem k odmítnutí dovolání, jestliže vymezení přípustnosti dovolání vyplývá z obsahu dovolání nehledě na nesprávné odkazy na již neúčinná ustanovení o. s. ř.. Závěr o tom, že dovolání nelze odmítnout pouze na základě toho, že dovolatel odkazuje na neúčinné znění předmětných ustanovení o. s. ř., vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně z nálezu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13, v němž Ústavní soud uzavřel, že dovolání je třeba posuzovat především dle jeho obsahu.
Dovolací soud však v řešené věci ani po posouzení dovolání po stránce obsahové nedospěl k závěru, že dovolatel dostatečně vymezil přípustnost dovolání. Dovolatel totiž pouze zpochybňuje skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal, že by řidič H. porušil zákon, v důsledku čehož neprokázal ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením zákona a způsobenou škodou. Dovolatel dále namítá nesprávný výklad §431 obč. zák. odvolacím soudem, přičemž ani ve vztahu k této námitce nevymezil přípustnost dovolání, tedy konkrétní právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř..
Dovolatel tedy v celém dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by formuloval konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a která splňuje jedno z kritérií uvedených v §237 o. s. ř.. Značná část argumentace v dovolání pak míří pouze na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu.
K námitkám dovolatele mířícím proti skutkovým závěrům odvolacího soudu dovolací soud uvádí, že mu nepřísluší posuzovat napadené rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř..
Tomuto požadavku dovolatel v dovolání nedostál, přičemž tuto vadu dovolání nebylo možné odstranit ani posouzením dovolání podle jeho obsahu.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu