ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.600.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 600/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně BaTR spol. s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 909/41, identifikační číslo osoby 41035020, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 6.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 222/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 30 Co 147/2015-260, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 18 C 222/2009-184, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 6.462.063 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 37.937 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku pod bodem I. žalobu o zaplacení 6.462.063 Kč s příslušenstvím zamítl (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Tato otázka dle dovolatelky spočívá v tom, zda příčinná souvislost mezi porušením překážky bránící vzniku škody (zde předběžného opatření) a škodou v důsledku porušení vzniklou, může být přetržena proto, že v době po prokazatelném porušení takové překážky došlo k dočasnému pozastavení takové překážky. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v posouzení otázky odvolacím soudem, zda došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Střediska cenných papírů (porušením předběžného opatření a tím umožnění převodu cenných papírů z povinné osoby na třetí osobu) a následkem – škodou vzniklou žalobkyni převodem cenných papírů na třetí osobu, tím, že po jistou dobu zde předběžné opatření vůbec nebylo a bylo by tedy možné očekávat převod majetku i tak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka zakládá své dovolání na polemice se závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovanou (resp. Střediskem cenných papírů) a tvrzenou škodou. Dovolací soud však neshledal, že by tato právní otázka byla odvolacím soudem posouzena nesprávně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vychází z rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce posouzení příčinné souvislosti, za situace, kdy se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Ta je mimo jiné obsažena v odvolacím soudem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který taktéž reflektuje právní závěry vyslovené v (dovolatelkou zmiňovaném) nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněném pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
Tato rozhodnutí ve svém rozhodnutí správně reflektuje i odvolací soud a nelze mu ničeho vytknout, jestliže ve svém právním hodnocení vychází z úvahy, že aby v projednávané věci byla dána příčinná souvislost mezi vznikem škody (ztrátou možnosti uspokojit pohledávku proti společnosti SARUD z výtěžku zpeněžení cenných papírů) a porušením povinnosti, musí být prokázáno, že pokud by nedošlo k porušení povinnosti Střediskem cenných papírů, byla by pohledávka žalobkyně přiznaná proti společnosti SARUD uspokojena v rámci exekuce vedené proti A. F. zpeněžením cenných papírů. Dovolací soud k tomuto připomíná, že dle ustálené rozhodovací praxe jde o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Jestliže tedy odvolací soud na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že nelze mít za spolehlivě zjištěno, že nemožnost uspokojení pohledávky žalobkyně proti společnosti SARUD byla způsobena zaregistrováním převodu cenných papíru Střediskem cenných papíru dne 9. 4. 1998, nelze nic vytknout právnímu závěru, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou dány. V projednávané věci se proto nemohou uplatnit dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ta vychází z odlišného skutkového základu. Pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, je rozhodující, že vychází ze skutkového zjištění o tom, že nelze mít za to, že pokud by žalovaný, resp. jeho pracovníci, své povinnosti řádně v souladu s uzavřenou smlouvou plnili, ke vzniku škody by i v takovém případě došlo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012, pak řeší i zcela jinou právní otázku, neboť reflektuje specifické okolnosti posuzování příčinné souvislosti v případech vzniku škody způsobené nemocí z povolání. Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o tom, že by škoda nastala i v případě, kdyby konkrétního protiprávního jednání nebylo, je tak ve své podstatě polemikou se skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud ve svém rozhodnutí vychází. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání zakládat nemohou, neboť dovolací řízení je vyhrazeno toliko posuzování otázek právních.
Napadá-li dovolatelka dále úvahy odvolacího soudu o pravidelném běhu událostí v případě, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání právní předchůdkyně žalované, přehlíží, že odvolací soud poměřoval pravděpodobnost šance dosažení uspokojení žalobkyně z prodeje cenných papírů, pokud by nedošlo k porušení právní povinnosti Střediskem cenných papírů. Odvolací soud na základě těchto úvah dospívá k – pro dovolatelku nepříznivému – závěru o tom, že skutečnost, že A. F. by byla vlastníkem cenných papírů i v době, kdy by bylo rozhodnuto soudem o prohlášení neúčinnosti smlouvy o převodu cenných papírů, nelze považovat za pravidelný běh událostí.
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani polemika dovolatelky o tom, že škoda nemá odpovídat přisouzené pohledávce, kterou žalobkyně nemůže vymoci po A. F., neboť nejde o právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K pohledávce přisouzené proti A. F. se odvolací soud vyjadřuje s odkazem na podání žalobkyně ze dne 28. 7. 2015 v tom smyslu, že s ohledem na možné následky odporovaného právního jednání dle §42a obč. zák. není logicky možné, aby tvrzená škoda spočívala v nemožnosti uspokojení pohledávky žalobkyně přisouzené proti A. F. Toto konstatování odvolacího soudu nic nemění na závěru, že odvolací soud v rámci úvah o neexistenci příčinné souvislosti jednoznačně ve svém rozhodnutí vychází z tvrzené škody způsobené nemožností uspokojení pohledávky žalobkyně za společností SARUD.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu