ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.659.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 659/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Patočkova 1471/77, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalované Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, o žalobě na určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 19/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015, č. j. 35 Co 252/2015-509, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 11 C 19/2013-476, určil, že Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 1HOCA00010, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 17. prosince 2007, i po 31. květnu 2013, nadále trvá (bod I. výroku) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 1HOCA00010, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 17. prosince 2007 trvá i po 31. květnu 2013 (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázky jednak věcného obsahu tzv. „nezbytné součinnosti“ ve smyslu ustanovení §42 odst. 4) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dále povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb zpřístupňovat pracovníkům zdravotních pojišťoven zdravotní dokumentaci pacientů a případně rozsahu takové povinnosti, a rovněž právní otázku významu pojmu „závažných okolností, v jejichž důsledku nelze rozumně očekávat další plnění smlouvy“ ve smyslu např. Článku 9 Přílohy č. 6 k vyhlášce č. 618/2006 Sb. Dle dovolatelky má zásadní význam také otázka rozsahu a podmínek oprávnění přístupu revizních pracovníků zdravotní pojišťovny ke zdravotnické dokumentaci pacientů podle ustanovení §42 odst. 4) zákona č. 48/1997 Sb., jakož i úloha, oprávnění a odpovědnost osoby poskytovatele zdravotních služeb při stanovení nezbytně nutného rozsahu zpřístupnění zdravotní dokumentace k nahlížení osobám pověřených zdravotní pojišťovnou.
Dovolatelka přitom přehlíží, že odvolací soud zkoumal splnění podmínek platnosti výpovědi ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou podala žalovaná. Ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále jen „Smlouva“) bylo mezi účastníky sjednáno, že výpověď lze podat, jestliže v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění ze Smlouvy, a to v případě, že zdravotnické zařízení neposkytne nezbytnou součinnost k výkonu kontrolní činnosti prováděné Pojišťovnou. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud konstatoval, že obě podmínky byly v tomto případě naplněny, a výpověď lze tak považovat za platnou.
Konkrétně pak o podmínce poskytnutí nezbytné součinnosti k výkonu kontrolní činnosti odvolací soud poznamenal, že žalobkyně dle skutkového zjištění neposkytla revizním pracovníkům žalované požadovanou součinnost při výkonu fyzické kontroly na místě dne 19. prosince 2012. Ke druhé výše uvedené podmínce odvolací soud uvedl, že není sporu o tom, že se účastníci nejenom v rámci tohoto, ale i jiných paralelních řízení, mezi sebou dlouhodobě nejsou schopni dohodnout na teritoriální působnosti Smlouvy, z čehož vyplývají přetrvávající spory mezi účastníky. Vzhledem k závažnosti situace a také tomu, že mezi stranami nelze rozumně očekávat smírné řešení sporů, a v důsledku i plnění Smlouvy v souladu s jejím účelem, odvolací soud naznal, že nelze na žalované požadovat, aby počínání žalobkyně tolerovala a nadále s ní setrvávala ve smluvním vztahu. Jestliže dovolatelka zastává opačný názor a tvrdí, že pracovníkům žalované byla přítomnými zaměstnankyněmi poskytnuta veškerá možná součinnost, jelikož zaměstnanci žalované nedoložili své pověření ani neprokázali totožnost a žádná konkrétní dokumentace nebyla dokonce ani požadována, vytváří vlastní skutkové závěry, ke kterým však odvolací soud během řízení nedospěl. Obdobně je tomu tak i co se týče nesouhlasného stanoviska žalobkyně se závěry soudu ohledně místní působnosti Smlouvy. Vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu tyto argumenty žalobkyně přípustnost dovolání založit nemohou, jelikož dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013).
Co se zbývající části žalobkyní předložených otázek týče, je nucen dovolací soud konstatovat, že na těchto odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, jelikož se toliko zabýval posouzení výše popsaných kritérií platnosti výpovědi ze Smlouvy. Rovněž ani tyto nastolené námitky tak nejsou s to založit přípustnost dovolání, jelikož dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu