ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.827.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 827/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně LUMA REAL s. r. o. , se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Ječná 547/15, identifikační číslo osoby 24798215, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti žalované MIROS SUN, a. s. , se sídlem v Praze 10, Strančická 3387/45, identifikační číslo osoby 27741001, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 67/8, o zaplacení 8.055.130 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 19/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 4 Cmo 227/2014-665, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 11. dubna 2014, č. j. 4 Cm 19/2012-629, zamítl žalobu o zaplacení 115.130 Kč (bod I. výroku) a o nároku žalobkyně na zaplacení 7.940.000 Kč rozhodl tak, že je ve svém právním základu opodstatněn a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vytýká-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil neplatnost právního jednání žalované pro rozpor s ustanovením §191 odst. 1 obch. zák., pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud otázku důsledků nedodržení způsobu jednání členů představenstva jménem akciové společnosti, zapsaného v obchodním rejstříku, vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, či usnesení ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013) i Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/2014). Její závěry lze shrnout tak, že jedná-li jménem společnosti pouze jeden člen statutárního orgánu, ačkoliv podle stanov a podle zápisu v obchodním rejstříku mají jménem společnosti jednat alespoň dva členové statutárního orgánu společně, není jeho jednání přičitatelné společnosti (jeho projev vůle nelze považovat za projev vůle společnosti) a společnost nezavazuje (z takového jednání člena statutárního orgánu jí nevznikají práva a povinnosti).
Ani námitka dovolatelky, že „odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v otázkách projevu vůle a následného faktického chování účastníků právního úkonu posoudil předmětnou smlouvu za neuzavřenou v ústní podobě, když uzavřel, že mezi účastníky absentovala dohoda o ceně díla“, přípustnost dovolání nezakládá. V této souvislosti je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Z obsahu dovolání k uvedené otázce předkládané dovolatelkou je přitom zřejmé, že dovolatelka vychází z konstrukce vlastních skutkových závěrů o kontraktačním procesu mezi stranami.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu