ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.923.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 923/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce HIPPO SEMILY, Semilská společnost pro rozvoj jezdectví a hippoterapie, spolek , se sídlem Semily, Jana Žižky 268, PSČ 513 01, identifikační číslo osoby 27029841, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti žalované D - BAU s.r.o. , se sídlem Semily, Nábřeží Svatopluka Čecha 430, PSČ 51301, identifikační číslo osoby 25990764, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem Praha 10, K Sokolovně 37/2, o zaplacení 920 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 88 C 375/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, č. j. 47 Co 132/2015-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, č. j. 47 Co 132/2015-408, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v dovolání k vymezení přípustnosti dovolání pouze citoval ustanovení §237 o. s. ř. a uvedl jen důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, řešící otázku překvapivosti rozhodnutí, a v této souvislosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelným, resp. překvapivým rozhodnutím, je nutno konstatovat, že na této procesní právní otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nejedná se o procesní právní otázku, kterou by se odvolací soud zabýval, kterou by řešil. Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je nutno připomenout, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Byť dovolatel uvádí, že si je vědom, že hodnocení důkazů není dovolacím důvodem, zakládá námitku nesprávného právního posouzení na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Přitom Nejvyšší soud ve svých předešlých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak, přičemž by se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolatel včas podaným dovoláním ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání nevymezil. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí a překvapivost rozhodnutí, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř..
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu