ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1366.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1366/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Dr. Vítězslava Hálka , správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s., se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, IČO 45245177, proti žalovaným 1) Ing. M. H. , zastoupenému Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, 2) PaedDr. V. D. a 3) Ing. P. K. , o 73.583.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 359/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2015, č. j. 47 Co 166/2015-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 89.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 4.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se jako správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s. domáhá žalobou ze dne 20. 5. 2013 náhrady škody, kterou měli žalovaní (spolu s dalšími šesti původně žalovanými osobami) způsobit úpadci v letech 1995 a 1996 nevýhodnými smluvními závazky, přičemž usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2014, č. j. 33 C 93/2013-165, byl nárok na zaplacení 73.583.333,- Kč s příslušenstvím vyloučen k samostatnému řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2015, č. j. 42 K 233/99-4620, byl žalobci k jeho vlastní žádosti ze dne 20. 11. 2014 udělen souhlas k vyloučení pohledávky, o kterou v tomto řízení jde, z konkursní podstaty úpadce.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2015, č. j. 47 Co 166/2015-260, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9 C 359/2014-185, jímž byla žaloba z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítnuta, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže námitku promlčení, kterou žalovaní vznesli, neshledal rozpornou s dobrými mravy; vytýká odvolacímu soudu závěr, že „bezpodmínečnou podmínkou“ rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je zavinění marného uplynutí promlčecí lhůty ze strany dlužníka. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí s odkazem na přehledné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze poukázal na to, že žalovaní nebránili oprávněným osobám ve včasném uplatnění práva na náhradu škody ani je neztěžovali. Je-li dovolatel přesvědčen, že závěr o promlčení žalovaného nároku je zjevně nespravedlivý, protože promlčení se zde dovolává ten, který úmyslně způsobil škodu a následně svou protiprávní činnost důkladně zastíral, přehlíží, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem sporu, zejména k počínání žalovaného v souvislosti s námitkou promlčení, tedy zda jde z jeho strany o dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací uplatnění námitky promlčení je úmysl poškodit či znevýhodnit oprávněnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Uplatněné námitky spočívající v odkazu na tvrzené úmyslné jednání žalovaných, jímž způsobili škodu, tak postrádají charakter právní otázky, která by byla podstatná pro posouzení oprávněnosti vznést námitku promlčení a kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je třeba zaujmout i ohledně námitky, že právní vztahy poškozeného investičního fondu s prvním žalovaným, včetně otázky promlčení, neměly být posuzovány v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ale podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), protože jednání žalovaných zjevně přesáhlo rámec jinak obchodněprávního vztahu. Spočívá-li totiž zdůvodnění tohoto názoru dovolatele v hodnocení jednání žalovaných jako úmyslného a protiprávního, a tím hrubě se příčícího dobrým mravům, jsou dovolacímu soudu k rozhodnutí předkládány otázky spočívající v posouzení zjištěného skutkového stavu, jejichž řešení mu ale vzhledem k tomu na rozdíl od nalézacího soudu nepřísluší. Nelze navíc přehlédnout, že i kdyby byla otázka promlčení žalovaného nároku posuzována obdobně jako v případě druhého a třetího žalovaného podle §106 odst. 1 obč. zák., nastalo by promlčení nároku vzhledem ke kratší dvouleté subjektivní promlčecí době (oproti čtyřleté promlčecí době podle §397 a 398 obch. zák.) ještě dříve, takže žaloba by musela být vůči prvnímu žalovanému také zamítnuta.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel dále v tom, že odvolací soud neaplikoval podle §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ustanovení §6 odst. 2 o. z., které zapovídá vznesení námitky promlčení, pokud by se účastník řízení měl jejím prostřednictvím obohatit ze svého protiprávního jednání. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, č. 4/2016 Sbírky).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 2) a 3) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Žalovaný 1) má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 73.740,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 89.588,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu