ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1368.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1368/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Dr. Vítězslava Hálka , správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s., se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, IČO 45245177, proti žalovaným 1) Ing. M. H. , 2) Ing. J. Ch. , obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, a 3) Ing. P. Š. , zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 108.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 360/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2015, č. j. 47 Co 270/2015-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 85.063,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 4.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 85.063,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 4.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 106.238,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se jako správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s. domáhá žalobou ze dne 20. 5. 2013 náhrady škody, kterou měli žalovaní (spolu s dalšími šesti původně žalovanými osobami) způsobit úpadci v letech 1995 a 1996 nevýhodnými smluvními závazky, přičemž usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2014, č. j. 33 C 93/2013-165, byl nárok na zaplacení 108.000.000,- Kč s příslušenstvím vyloučen k samostatnému řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2015, č. j. 42 K 233/99-4620, byl žalobci k jeho vlastní žádosti ze dne 20. 11. 2014 udělen souhlas k vyloučení pohledávky, o kterou v tomto řízení jde, z konkursní podstaty úpadce.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2015, č. j. 47 Co 270/2015-247, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2015, č. j. 9 C 360/2014-146, jímž byla žaloba z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítnuta, není přípustné podle §237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže neshledal námitku promlčení, kterou žalovaní vznesli, za rozpornou s dobrými mravy. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu spočívá v názoru, že „bezpodmínečnou podmínkou“ rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je zavinění marného uplynutí promlčecí lhůty ze strany dlužníka. Odvolací soud však své rozhodnutí s odkazem na přehledné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně založil na závěru, že žalovaní nebránili oprávněným osobám ve včasném uplatnění práva na náhradu škody a promlčení naopak svým nedbalým jednáním zavinil sám investiční fond, proto v daném případě nenastala taková výjimečná situace, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo zjevným zneužitím práva na úkor poškozeného, jenž promlčení nezavinil. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou k tzv. šikanóznímu výkonu práva a k okolnostem, za nichž výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Dovolatel sice vyjadřuje přesvědčení, že závěr o promlčení žalovaného nároku je zjevně nespravedlivý, ovšem konkrétní důvody z hlediska počínání žalovaných neuvádí, kromě poukazu na to, že škodu způsobili úmyslně. Uplatněné námitky spočívající v odkazu na úmyslné jednání žalovaných tak postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, sloužícího ke sjednocování judikatury obecných soudů, podle §237 o. s. ř. nemohou založit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že právní vztahy poškozeného investičního fondu s prvním a druhým žalovaným, včetně otázky promlčení, neměly být posuzovány v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ale podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), protože jednání žalovaných zjevně přesáhlo rámec jinak obchodněprávního vztahu. Spočívá-li totiž zdůvodnění tohoto názoru dovolatele v hodnocení jednání žalovaných jako úmyslného a protiprávního, a tím hrubě se příčícího dobrým mravům, jsou dovolacímu soudu opět k rozhodnutí předkládány otázky spočívající v posouzení zjištěného skutkového stavu, jejichž řešení mu ale vzhledem k tomu na rozdíl od nalézacího soudu nepřísluší. Nelze navíc přehlédnout, že i kdyby byla otázka promlčení žalovaného nároku posuzována obdobně jako v případě třetího žalovaného podle §106 odst. 1 obč. zák., došlo by k promlčení nároku vzhledem ke kratší dvouleté subjektivní promlčecí době (oproti čtyřleté promlčecí době podle §397 a 398 obch. zák.) ještě dříve, takže žaloba by musela být vůči prvnímu a druhému žalovanému také zamítnuta.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel dále v tom, že odvolací soud neaplikoval podle §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ustanovení §6 odst. 2 o. z., které zapovídá vznesení námitky promlčení, pokud by se účastník řízení měl jejím prostřednictvím obohatit ze svého protiprávního jednání. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, č. 4/2016 Sbírky).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K námitce třetího žalovaného obsažené ve vyjádření k dovolání, že žalobce jakožto správce konkursní podstaty po vyloučení pohledávky, o kterou v tomto řízení jde, z konkursní podstaty úpadce, není oprávněn k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že bylo-li s žalobcem v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem jednáno jako s účastníkem řízení (o vyloučení žalované pohledávky opomněl oba soudy informovat) a bylo-li odvolacím soudem vydáno pravomocné rozhodnutí zasahující do právních vztahů účastníků řízení, je žalobce účastníkem řízení před dovolacím soudem, které svým dovoláním ostatně sám vyvolal. Uvedené platí bez ohledu na to, že již skutečně není osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení daného nároku [§249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], protože oprávnění nakládat s pohledávkou, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání, přešlo zpět na úpadce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, č. 8/2005 Sbírky, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto. Žalovaní 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů, které se skládají ze snížené odměny společného advokáta ve výši 70.000,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy oba po 85.063,- Kč. Žalovaný 3) má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 87.500,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 106.238,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu