ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1397.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1397/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. Ž. a b) V. V. , obou zastoupených JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 2, proti žalovanému A. Z. , zastoupenému Mgr. Janem Röhrichem, advokátem se sídlem v Písku, Tylova 2, o 53.434,- Kč s příslušenstvím a odstranění návozu hlušiny, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 143/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2015, č. j. 7 Co 2295/2015-96, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2015, č. j. 7 Co 2295/2015-96, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba neodmítá, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť z uplatněných námitek ani z obsahu spisu nevyplývá, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Z obsahu spisu se podává, že žalobci ve sporu o náhradu škody uvedením pozemků v předešlý stav byli usnesením soudu prvního stupně vyzváni, aby upřesnili svůj žalobní návrh tak, aby bylo zřejmé, odkud přesně má být navezená hlušina odstraněna – zda z celé plochy každého z jejich tří pozemků, či pouze z některých částí (s tím, že pokud má být odstraněna jen z části pozemku, je nutno ji přesně specifikovat). Žalobci svoje podání doplnili tak, že určili v jakém rozsahu (v m 2 ) a z jakých konkrétních pozemků žádají hlušinu odvézt, určili výšku návozu (150 cm) a opravili nesprávnou identifikaci parc. č. 2670/2 v k. ú. P. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že takto upřesněná žaloba je neprojednatelná pro nevykonatelnost žalobního petitu, a doporučil ve věci provést místní šetření a otázku vymezení přesného množství hlušiny a její lokalizace řešit v návaznosti na něj v dalším průběhu řízení.
Dovolatel, který označuje za správné závěry soudu prvního stupně, argumentuje spíše v obecné rovině, aniž podkládá svoje tvrzení o rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Doplnil sice svoje dovolání podáním doručeným nalézacímu soudu dne 19. 2. 2016 (tedy po lhůtě stanovené §240 o. s. ř., která uplynula 1. 2. 2016), v němž upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, s nímž ovšem není napadené usnesení dovolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud zde vytýká nalézacímu soudu neadekvátnost odmítnutí žaloby pro neurčitost v situaci, kdy z podání žalobce bylo možno konkrétní žalobní nárok dovodit. Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, ve kterém sice je řešena otázka neurčitosti podání, ale skutkově se posuzované věci nepřibližuje. Napadené rozhodnutí je pak v souladu zejména s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015, která řeší obdobnou problematiku s tím, že u nepřesně formulovaného žalobního návrhu (i v případě hrozící nevykonatelnosti) soud může použitím jiných slov vyjádřit ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal, to vše v návaznosti na skutečnosti, které vyjdou najevo v průběhu řízení, jak ostatně odvolací soud předjímá v posuzované věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se nerozhoduje, neboť řízení dále pokračuje před soudem prvního stupně, který v konečném rozhodnutí rozhodne o všech nákladech řízení, včetně dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu