ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1545.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1545/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně J. N. , zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalované Mgr. V. B. , o 125.498,50 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 232/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014, č. j. 44 Co 43/2012-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2014, č. j. 44 Co 43/2012-105.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud proto o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Pokud dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje „v souladu dovolacího návrhu s §§237 až 238a o. s. ř.“, v tom, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a v tom, že Nejvyšší soud má dle dovolacího návrhu rozhodnout jinak než Krajský soud v Brně, tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, když naposledy uvedený předpoklad neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně uvedených v §237 o. s. ř. Žádost, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak než rozhodl odvolací soud v dané věci, se zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), anebo odkaz na toto ustanovení. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Výše uvedený požadavek však dovolatelka nesplnila. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu