ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1598.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1598/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně L. Š. , zastoupené Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem Luhačovice, Jurkovičova alej 210, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc , IČO 00098892, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o 455.663,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 62/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 12 Co 242/2015-426, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 12 Co 242/2015-426.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud proto o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, anebo pouhý odkaz na toto ustanovení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Pokud dovolatelka v projednávaném případě zdůvodňuje přípustnost dovolání pouhým odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho citací, tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Žádost, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, v tomto případě aby odpovědnost žalované za škodu byla podřazena pod ustanovení §420a obč. zák., popřípadě §415 obč. zák., a nikoliv pod ustanovení §420 téhož zákona, se zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Druhá námitka dovolatelky, dle které soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o zjištěném skutkovém stavu (je namítán „vnitřní rozpor skutkových zjištění“), rovněž nezakládá přípustnost dovolání, když neodpovídá ani jednomu z taxativně vymezených kritérií v §237 o. s. ř. a nenaplňuje ani jediný způsobilý dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost lze poznamenat, že dle ustálené judikatury nelze poskytování lékařské péče podřadit pod ustanovení §420a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008) a ustanovení §415 obč. zák. nepředstavuje zvláštní skutkovou podstatu náhrady škody, jde rovněž o porušení zákonné (prevenční) povinnosti, a odpovědnost je tedy v takovém případě založena ustanovením §420 obč. zák., přičemž aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu jen neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001), takže byl-li na základě nezpochybnitelných skutkových zjištění učiněn závěr o poskytnutí zdravotní péče v souladu se soudobými poznatky lékařské vědy (lege artis), lze stěží dovozovat odpovědnost zdravotnického zařízení tvrzením o porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. spočívajícím v chybném postupu při poskytování lékařské péče.
Výše uvedený požadavek však dovolatelka nesplnila. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady žalované spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je velmi skrovná (8 řádků) a ve vztahu k výsledku řízení je nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu