ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3333.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3333/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně TRIOMEX s. r. o. , IČO 25087932, se sídlem Praha 6, Irská 796/1, zastoupené JUDr. Gayane Khachatryan, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 10, U Vršovického nádraží 24, proti žalované GIC Horoměřice s. r. o. , IČO 27895106, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 807, zastoupené Mgr. Janem Špirkem, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 32, o 370.320 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 41/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č.j. 54 Co 3/2015-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá náhrady škody ve výši 370.320 Kč s příslušenstvím, kterou měla žalovaná způsobit nepravdivostí prohlášení o absenci zatížení prodávaného pozemku v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou a třetí osobou. Žalovaná částka představuje marně vynaložené náklady na přípravu (projektovou dokumentaci) stavby domu na uvedeném pozemku, v němž hodlala žalobkyně zřídit své sídlo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č.j. 54 Co 3/2015-55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 8. 2010 uzavřela žalovaná jako prodávající a S. M. jako kupující smlouvu o koupi pozemku, jenž byl v době uzavření smlouvy zatížen věcnými břemeny kabelového vedení ve prospěch distributora elektřiny a poskytovatele telekomunikačních služeb, a přesto žalovaný v kupní smlouvě výslovně prohlásil, že na pozemku mimo zástavního práva pro UniCredit Bank Czech Republic, a. s., neváznou věcná břemena ani jiné právní povinnosti či jakákoli jiná práva třetích osob. Následně žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektových a inženýrských prací na výstavbu domu na předmětném pozemku, za něž jí byla vyfakturována částka, jejíž náhrady se nyní domáhá. Rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení ke stavbě domu na základě zhotovené projektové dokumentace bylo majitelce pozemku vydáno. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který uzavřel, že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimována, neboť se domáhá náhrady škody na základě porušení povinnosti ze smlouvy, jejíž stranou nebyla. Aktivní legitimace by svědčila pouze druhé straně smlouvy (S. M.). Porušení žádné jiné povinnosti ve vztahu k žalobkyni zjištěno nebylo. Mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou žalobkyně tak není vztah příčiny a následku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky aktivní legitimace, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obecně totiž platí, že porušení smluvní povinnosti může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, která není omezena na strany smluvního vztahu (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001 a 25 Cdo 1470/2009). V daném případě jsou tedy naplněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, když žalovaná svým nepravdivým prohlášením porušila také obecnou prevenční povinnost. Dále namítá nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení poučovací povinnosti v průběhu řízení.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Za určitých okolností může být porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Taková situace nastává, jestliže škůdce porušil povinnost plynoucí ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, avšak tato povinnost sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného a její porušení mělo dopad do právní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 54/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neplatí tedy závěr, že každé porušení smluvní povinnosti zakládá automaticky odpovědnostní vztah mezi škůdcem a třetími osobami stojícími vně smluvního vztahu.
V dovolatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009, byl vysloven závěr, že porušení smluvní povinnosti je předpokladem nejen smluvní (závazkové) odpovědnosti, která se vztahuje jen ke smluvnímu partnerovi v rámci jejich závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, tzv. deliktní, která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za předpokladu, že mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému je vztah příčiny a následku. A právě posledně vyslovený předpoklad nebyl v dané věci splněn, přičemž vzhledem ke skutkové povaze závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi nepravdivým prohlášením žalované v kupní smlouvě a tvrzenou škodou, nelze tento závěr dovoláním zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor, sv. 14, pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2523/2004).
Ve světle výše uvedeného je třeba uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu není vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané procesní vady v podobě údajné nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí a pochybení soudu při poučování. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu