ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3416.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3416/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému Š. B. , zastoupenému JUDr. Filipem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o zaplacení 1.976.368,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1583/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014, č. j. 17 Co 53/2012-529, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.989,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Filipa Josefa, advokáta se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, č. j. 4 C 1583/2000-435, zamítl žalobu o zaplacení 1.976.368,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se nejprve domáhal vydání blíže specifikovaných náhradních dílů k zemním strojům JCB, které jeho právní předchůdce koupil od KVR spol. s r. o. a které měl žalovaný neoprávněně odvézt a zadržovat; po zjištění, že žalovaný nemůže věci vydat, změnil žalobce žalobu na požadavek náhrady škody v penězích. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že původní žalobce M. J. nabyl věci na základě kupní smlouvy v roce 1998 a umístil je do skladu v H. Protože věci odtud na neznámé místo neodvezl žalovaný, ale E. Š., Z. Š. a původně také žalovaný Ing. S. K., aniž je k tomu žalovaný Š. B. pověřil, není nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě věcí podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), vůči žalovanému důvodný. Kromě toho je uplatněný nárok podle §106 odst. 2 obč. zák. promlčen, neboť k odvozu věcí došlo dne 20. 9. 1998, zatímco žalobce změnil žalobu o vydání věci na žalobu o náhradu škody dne 16. 1. 2002, tedy až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 17 Co 53/2012-529, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že předmětné věci neodvezl a nedisponoval jimi žalovaný, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného, a tím nebyly splněny podmínky jeho odpovědnosti za škodu. K námitce odvolatele soud doplnil, že i kdyby žalovaný věcmi nakládal, mohl být na základě dohody ze dne 10. 7. 2008 v dobré víře ve své vlastnictví, a tím také ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 obč. zák. jejich oprávněným držitelem; i tato okolnost ovšem vylučuje jeho zavinění jako podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu se pak již pro nadbytečnost nezabýval otázkou promlčení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že žalobci byly odňaty věci, jejichž byl vlastníkem, nepřipravil jej však o ně žalovaný; odtud učinil nesporně správný závěr, že osoba, která nezasáhla do vlastnického práva, neodpovídá vlastníku za škodu na odňatých věcech. Dovolatel tento závěr v dovolání nenapadá, ten je ostatně založen na skutkovém zjištění, jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o oprávnění žalovaného s věcmi nakládat, a vytýká mu nesprávný výklad §130 obč. zák., pak přehlíží, že takový výklad podal soud v reakci na odvolací námitku jen jako podpůrný argument, který by se uplatnil pro případ, že by bylo prokázáno, že věci odňal žalobci žalovaný, což se ovšem nestalo. Takové dovolací námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 16.220,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 19.989,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. června 2016
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu