ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.371.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 371/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Dr. V. H. , správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s., se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, IČO 45245177, zastoupeného Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, proti žalovaným 1) Ing. J. Ch. , zastoupenému Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, a 2) Ing. P. Š. , narozenému 20. 12. 1958, bytem v Hradci Králové, U Koruny 73, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 45.617.000,- Kč s příslušenstvím a 211.922.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 361/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2015, č. j. 47 Co 167/2015-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 178.644,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se jako správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s. domáhá žalobou ze dne 20. 5. 2013 náhrady škody, kterou měli žalovaní (spolu s dalšími šesti původně žalovanými osobami) způsobit úpadci v letech 1995 a 1996 nevýhodnými smluvními závazky, přičemž usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2014, č. j. 33 C 93/2013-165, byl nárok na zaplacení 45.617.000,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení 211.922.705,- Kč s příslušenstvím vyloučen k samostatnému řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2015, č. j. 42 K 233/99-4620, byl žalobci k jeho vlastní žádosti ze dne 20. 11. 2014 udělen souhlas k vyloučení pohledávky, o kterou v tomto řízení jde, z konkursní podstaty úpadce.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2015, č. j. 47 Co 167/2015-226, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2015, č. j. 9 C 361/2014-152, jímž byla žaloba z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítnuta, není přípustné podle §237 o. s. ř. Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby s poukazem na to, že investiční fond se mohl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět nejdříve na základě zjištění v konkursním řízení úpadce IFM a. s., se kterou investiční fond v roce 1996 uzavřel kupní smlouvy spojené s převodem akcií, protože až v něm může být postaveno najisto, že nebude uhrazena dohodnutá kupní cena. Závěr soudů obou stupňů o tom, kdy začala běžet subjektivní promlčecí doba, byl ovšem odvinut od skutkových zjištění v předmětné věci (konkrétně od ustanovení a vyjádření nuceného správce investičního fondu, jenž kupní smlouvy vyhodnotil jako poškozující), přičemž námitky, které ve svém důsledku zpochybňují zjištěný skutkový stav, nemohou být námitkami způsobilými založit ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže námitku promlčení, kterou žalovaní vznesli, neshledal za rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud se podle jeho názoru nezabýval všemi okolnostmi případu a nepřihlédl k tomu, že šlo o skutkově složitou věc, a proto se poškozený investiční fond nemohl domáhat náhrady škody už v roce 1996. Považuje navíc za alarmující označovat za mravné, když se pachatel dovolává promlčení u nároku na náhradu škody, kterou sám úmyslně způsobil. Dovolatel však přehlíží, že rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem sporu, přičemž ustálená judikatura (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“) vztahuje právní posouzení této otázky především k následnému počínání škůdce, tedy zda jde z jeho strany o dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací uplatnění námitky promlčení je úmysl poškodit či znevýhodnit oprávněnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek. V dané věci se uplatněné námitky týkají úmyslného zavinění škody, tedy nesměřují k posouzení relevantních okolností případu, a postrádají tak charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je třeba zaujmout též vůči námitce, že právní vztahy poškozeného investičního fondu s druhým žalovaným, včetně otázky promlčení, neměly být posuzovány v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ale podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), protože jednání žalovaného zjevně přesáhlo rámec jinak obchodněprávního vztahu. Spočívá-li totiž zdůvodnění tohoto názoru dovolatele v hodnocení jednání žalovaného jako úmyslného a protiprávního, a tím hrubě se příčícího dobrým mravům, jsou dovolacímu soudu k rozhodnutí předkládány otázky spočívající v posouzení zjištěného skutkového stavu, jejichž řešení mu ale vzhledem k tomu na rozdíl od nalézacího soudu nepřísluší. Nelze navíc přehlédnout, že i kdyby byla otázka promlčení žalovaného nároku posuzována obdobně jako v případě třetího žalovaného podle §106 odst. 1 obč. zák., došlo by k promlčení nároku vzhledem ke kratší dvouleté subjektivní promlčecí době (oproti čtyřleté promlčecí době podle §397 a 398 obch. zák.) ještě dříve, takže žaloba by musela být vůči druhému žalovanému také zamítnuta.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel nakonec i v tom, že odvolací soud neaplikoval podle §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ustanovení §6 odst. 2 o. z., které zapovídá vznesení námitky promlčení, pokud by se účastník řízení měl jejím prostřednictvím obohatit ze svého protiprávního jednání. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, č. 4/2016 Sbírky).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K námitce žalovaného 2) obsažené ve vyjádření k dovolání, že žalobce jakožto správce konkursní podstaty není po vyloučení pohledávky, o kterou v tomto řízení jde, z dané konkursní podstaty úpadce k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněn, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo-li s žalobcem v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem jednáno jako s účastníkem řízení (o vyloučení žalované pohledávky opomněl oba soudy informovat) a bylo-li odvolacím soudem vydáno pravomocné rozhodnutí zasahující do právních vztahů účastníků řízení, je žalobce účastníkem řízení před dovolacím soudem, které svým dovoláním ostatně sám vyvolal. Uvedené platí bez ohledu na to, že již skutečně není osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení daného nároku [§249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], protože oprávnění nakládat s pohledávkou, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání, přešlo zpět na úpadce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, č. 8/2005 Sbírky, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Žalovaný 2) má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 147.340,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 178.644,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu