ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3869.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3869/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 697 97 111, proti žalovanému S. F. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, o 512 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 315/2003, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 12 Co 947/2013-283, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 C 315/2003-261, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 256 250 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 256 250 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný ve funkci likvidátora Okresního bytového družstva s.p. Teplice měl provést privatizaci podniku bezplatným převodem části majetku na právního nástupce – TRASS spol. s r.o. a zbytek majetku měl podléhat likvidaci. Žalovaný v rámci své činnosti dohledal nemovitost, která nebyla v evidenci majetku bytového podniku, a prodal ji 4. 3. 1994 formou přímého prodeje za 200 000 Kč, aniž by si vyžádal souhlas ministerstva či požádal o udělení výjimky dle §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., následně byla nemovitost prodána za 950 000 Kč a poté znovu prodána další osobě. Proti žalovanému bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, jež skončilo zproštěním obžaloby. Soud uzavřel, že bylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovaného, neboť nemovitost prodal v přímém prodeji bez souhlasu nadřízeného orgánu, nikoli ve veřejné dražbě, jak mu ukládal §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nepostupoval tedy dle platných právních předpisů a způsobil státu škodu ve výši rozdílu mezi cenou stanovenou znalcem a cenou, za kterou byla nemovitost prodána. Vzhledem k tomu, že stát, ač byl s přímým prodejem obeznámen, neučinil nic, aby zabránil dalšímu převodu majetku, soud dovodil, že se na vzniku škody podílel z 50 %.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 1. 2015 rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žaloba se ohledně 256 250 Kč s příslušenstvím zamítá, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním konstatoval, že likvidátor porušil své povinnosti, když si nevyžádal souhlas ministerstva s přímým prodejem objektu mimo dražbu. Protože likvidátor zpeněžil majetek v rozporu se zákonnými podmínkami prodeje, je uzavřená kupní smlouva absolutně neplatná a majetek žalobce se tedy jednáním žalovaného nezmenšil. Protiprávní jednání žalovaného nemá proto za následek vznik škody spočívající v rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a cenou stanovenou znalcem. O náhradě nákladů řízení odvolací soud po zhodnocení konkrétních okolností rozhodl podle §150 o. s. ř. a výjimečně odepřel úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaný jako likvidátor porušil své povinnosti, když postupoval v rozporu s právními předpisy, což ve svém důsledku vedlo k neplatnému právnímu úkonu a ke vzniku sporu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně i žalovaný dovolání.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 o. s. ř. s tím, že otázka odpovědnosti žalovaného za škodu byla vyřešena rozdílně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007, že „příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, avšak podstatnou, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde“. Dovolatelka dovozuje, že ke snížení jejího majetku bezprostředně na základě uzavřené, byť neplatné, kupní smlouvy sice nedošlo, ale žalovaný tím navodil stav, že všichni následní držitelé by mohli být v dobré víře a uplynutím vydržecí doby by mohlo ke zmenšení jejího majetku dojít. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení. Namítá, že toto rozhodnutí je v rozporu se základními zásadami řízení (zásada spravedlivého rozhodování, prevence poškozování práv apod.) a nerespektuje konkrétní okolnosti případu a poměry stran. Poukazuje na to, že soudy postupovaly nesoustředěně a rozhodovaly po velmi dlouhou dobu, po níž čelil riziku, že bude platit 512 000 Kč s narůstajícími úroky, což mělo neblahý vliv na jeho psychický stav a nepříznivě se podepsalo na jeho osobním a rodinném životě, v trestním řízení byl zproštěn obžaloby, stát nevyužil své možnosti ochránit svěřený majetek a odvolací soud se nevypořádal s možnými negativními důsledky svého rozhodnutí do jeho poměrů. Uvádí, že za právní pomoc a za soudní poplatky vynaložil přes 200 000 Kč a považuje za nespravedlivé nepřiznání náhrady nákladů řízení dle §150 o. s. ř., když měl ve věci plný úspěch a má pouze omezené příjmy jako vysokoškolský pedagog. Dále namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo překvapivé, což je vada podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřil tak, že navrhuje, aby bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací důvod).
Podle §242 odst. 3 věta prvé o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V ust. §237 o. s. ř. jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání a dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou konkrétní právní otázku se jedná a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se její řešení v napadeném rozhodnutí odchyluje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na závěru, že není splněn základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu v důsledku jeho protiprávního jednání, a to vznik škody, spočívající v rozdílu mezi cenou, za níž byla nemovitost prodána, a cenou tržní. Žalobkyně v dovolání uvádí, že škoda jí zatím nevznikla, avšak mohla by v budoucnu vzniknout, a poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007, jež se zabývá otázkou existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a protiprávním úkonem, a to na zcela rozdílném skutkovém základě - při rozhodování o náhradě škody, spočívající v úmrtí psa po veterinárním ošetření. Je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na řešení právní otázky příčinné souvislosti z hlediska názoru vysloveného ve shora uvedeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky vymezené v dovolání, kterou by odvolací soud po právní stránce posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně dle ust. §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalovaného z obsahového hlediska nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť ač napadá aplikaci §150 o. s. ř., zcela rezignoval na vymezení právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či otázek dovolacím soudem dosud neřešených, jež by mohly založit přípustnost jeho dovolání. Neuvedl, od jakých rozhodnutí či právních názorů dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil po právní stránce a v čem tvrzený odklon spočívá, přičemž tento nedostatek mohl být odstraněn pouze po dobu lhůty k podání dovolání. Námitkami, jež se týkají úplnosti či správnosti skutkových zjištění, příp. vad řízení, přípustnost dovolání založit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel ve svém dovolání shrnul průběh řízení a vliv, jaký mělo na jeho soukromý život s tím, že soud pro své rozhodnutí neměl dostatek informací a že jeho rozhodnutí bylo překvapivé. Vzhledem k tomu, že v dovolání odvozuje podmínky pro jeho podání od §237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř. a jako důvod dovolání uvádí i §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., je zřejmé, že přehlíží současnou relevantní právní úpravu dovolání.
Podání dovolatele, jež neobsahuje obligatorní náležitosti dovolání, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (ust. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu