ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3973.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3973/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) České dráhy, a.s. , IČO 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, 2) EUROVIA CS, a.s. , IČO 45274924, se sídlem Praha 1, Národní 138/10, zastoupená JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Slezská 1129, 3) BÖGL a KRÝSL, k. s. , IČO 26374919, se sídlem Praha 5 – Hlubočepy, Renoirova 1051/2a, zastoupená Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, za účasti České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), o 6.501.600 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 171/2011, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 57 Co 136/2016-49, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 57 Co 136/2016-49, potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 16 C 171/2011-25, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o pokračování přerušeného řízení (výrok I) a odmítl odvolání žalovaného 1) a vedlejšího účastníka do výroku citovaného usnesení okresního soudu, jímž byla věc žalobce vůči žalovaným 2) a 3) vyloučena k samostatnému řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. V jeho úvodu uvádí, že dovolání podává do výroku I usnesení odvolacího soudu, v dalším textu však polemizuje nejen s výrokem o pokračování řízení, nýbrž i s vyloučením věci žalovaných 2) a 3) k samostatnému řízení, a v závěru navrhuje zrušení napadeného usnesení „v celém rozsahu“ a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že nesdílí názor odvolacího soudu, že vyloučení věci žalovaných 2) a 3) přinese hospodárnost řízení. Poukazuje na to, že pokud by mu v dalším řízení bylo uloženo zaplatit žalobci požadovanou částku, byl by nucen ji vymáhat na žalovaných 2) a 3), případně na dalších subjektech, proti jejichž zaměstnancům je vedeno trestní řízení, čímž by se náklady řízení naopak zvýšily. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výsledky trestního řízení umožňují posoudit občanskoprávní odpovědnost žalovaného 1), zatímco ve vztahu k žalovaným 2) a 3) je namístě počkat na rozhodnutí v trestní věci. Nesprávnost uvedeného názoru spatřuje dovolatel v tom, že proti žalovanému 1) ani jeho zaměstnancům není vedeno v souvislosti se škodnou událostí trestní řízení. Podle názoru dovolatele ve smyslu publikované judikatury platí, že předpokladem pro použití §427 obč. zák. je, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu, skutečnost, že ke škodě došlo během přepravy, nestačí. V daném případě byla újma žalobce, byť byl cestujícím ve vlaku, způsobena vnější událostí (pádem rekonstruovaného mostu), jež byla důsledkem protiprávního jednání osob odlišných od dovolatele a nebyla způsobena okolností, jež má původ v provozu drážní dopravy. Tato skutečnost vylučuje odpovědnost dovolatele. Odvolací soud dle dovolatele vytvořil situaci, z níž lze vyvodit, že za škodu vzniklou žalobci odpovídá dovolatel, pro nějž bude prakticky nemožné vymoci případně uhrazené částky na žalovaných 2) a 3), kteří budou namítat, že byli vyloučeni z možnosti účinně se bránit. Dovolatel dále poukazuje na ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle něhož soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit, s tím že se jedná např. o posouzení toho, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za situace, že proti zaměstnancům žalovaných 2) a 3) je vedeno trestní řízení, zatímco proti dovolateli ani jeho zaměstnancům trestní řízení vedeno není, má dovolatel za to, že soud v občanskoprávním řízení není oprávněn sám řešit otázku trestní odpovědnosti účastníků řízení, je tedy povinen řízení přerušit. Dovolatel namítá, že odvolací soud pouze vyhověl návrhu žalobce a nepřihlédl k zájmu dovolatele.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Výše zmíněné pochybnosti o rozsahu dovolání vyložil dovolací soud (se zřetelem k obsahu celého dovolání) ve prospěch dovolatele tak, že považoval za dovoláním napadené unesení odvolacího soudu v celém rozsahu.
Dovolatel především nekonkretizuje, s jakou konkrétní judikaturou dovolacího soudu má být jím zpochybňované řešení právních otázek odvolacím soudem v rozporu. Navíc na řešení dovolatelem vymezených právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.
Proti výroku o odmítnutí odvolání (pro nepřípustnost) by způsobilou založit přípustnost dovolání byla pouze otázka, zda odvolání proti usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení je přípustné. Takovou otázku dovolatel v dovolání nepředestřel a předpoklady dovolání dle §237 o. s. ř. ve vztahu k ní neformuloval. Pro úplnost však lze dodat, že podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. takové odvolání vskutku přípustné není.
Ve vztahu k výroku o pokračování v řízení je argumentace dovolatele rovněž nezpůsobilá přípustnost dovolání založit. Řízení nebylo přerušeno podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (tzv. obligatorní přerušení), nýbrž podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tzv. fakultativní přerušení), tedy (jak správně konstatoval odvolací soud) okresní soud řízení přerušit mohl, ale nemusel; i v tomto směru je tedy polemika dovolatele nepřípadná.
Výsledky trestního řízení mohou mít význam pro výsledek občanskoprávního řízení z hlediska §135 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že soud v občanskoprávním řízení je vázán závěrem trestního rozsudku, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (a nemůže a ani nemusí proto posuzovat otázku protiprávnosti jednání žalovaného), to však neznamená, že by občanskoprávní soud měl (musel) pro posouzení odpovědnosti za škodu řešit, zda žalovaný spáchal trestný čin; odsouzení pro trestný čin není předpokladem odpovědnosti za škodu. Není tedy ani tak významné, zda výsledky trestního řízení umožňují posoudit nárok žalobce uplatněný vůči dovolateli. Spíše je podstatné, že není-li vedeno trestní řízení proti dovolateli ani jeho zaměstnancům, není účelné vyčkávat do skončení tohoto trestního řízení, když ve vztahu k dovolateli nemůže přinést odsuzující rozsudek, jímž by byl občanskoprávní soud při posouzení odpovědnosti dovolatele za škodu vázán a smysl přerušení řízení naplněn, a když navíc trestní řízení trvá mnohem déle, než se původně předpokládalo.
Tím, že bude pokračováno v občanskoprávním řízení s dovolatelem [a ve vztahu k žalovaným 2) a 3) bude věc vyloučena k samostatnému řízení], není předjímána otázka odpovědnosti dovolatele za škodu (není řešena napadeným rozhodnutím, a není ji tudíž oprávněn řešit ani dovolací soud) a nejsou nikterak krácena ani práva žalovaných 2) a 3). Jsou tudíž neopodstatněné obavy dovolatele, že by tím bylo ohroženo jeho případné právo postihu vůči žalovaným 2) a 3).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, jelikož tímto rozhodnutím řízení nekončí. O nákladech řízení případně vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu