ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4917.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 4917/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. J. O. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Brně, Orlí 27, IČO 69797111, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 100/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014, č. j. 44 Co 266/2010-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, č. j. 52 C 100/2004-145, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že právní předchůdkyně žalované porušila povinnost podle §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a žalobci nevydala včas nemovitosti, ze kterých by mu jinak plynuly příjmy z pronájmu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou k soudu dne 1. 4. 2004, doplněnou podáním ze dne 14. 7. 2009, domáhal zaplacení náhrady škody v podobě ušlého zisku z pronájmu pozemků p. č. 882/4, 883/2 a 883/5 v k. ú. T., B., za období od 11. 7. 2001 do 22. 8. 2003. Žalobce uvedl, že nejpozději dne 11. 7. 2001, tj. den poté, co nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2001, č. j. 31 C 125/1992-169, jímž bylo rozhodnuto o pasivní legitimaci České republiky v řízení o vydání pozemků, by se mohl, nebýt prodlení žalované, ujmout vlastnických práv k pozemkům a vstoupit do postavení pronajímatele. Pozemky však nabyl až dne 22. 8. 2003 právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2003, č. j. 31 C 125/1992-218, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vydat žalobci předmětné pozemky; žalobce je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán ode dne 3. 12. 2003. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že okamžikem, kdy se stát dozvěděl o svojí pasivní legitimaci, mohl činit kroky směřující ke splnění povinnosti vydat předmětné nemovitosti, avšak neučinil tak, v řízení pokračoval a rozhodnuto ve věci bylo až téměř po dvou letech, tedy nesplnil svoji povinnost věc vydat neodkladně (§5 zákona č. 403/1990 Sb.). Soud shledal, že žalobci v příčinné souvislosti s tímto jednáním (resp. nekonáním) žalované vznikla škoda v podobě ušlého zisku spočívajícího v absenci plnění z nájemních smluv, které by mohl žalobce uzavřít za podmínek obvyklých v daném místě a čase. Soud k námitce promlčení vznesené žalovanou dovodil, že již 10. 7. 2001 (okamžikem právní moci usnesení Městského soudu v Brně č. j. 31 C 123/1992-169), kdy bylo rozhodnuto o pasivní legitimaci a kdy stát formálně porušil svoji povinnost vydat předmětné pozemky, mohl žalobce svůj nárok na náhradu škody uplatnit, proto s ohledem na datum podání žaloby (1. 4. 2004) a dvouletou promlčecí dobu podle §106 obč. zák. jsou veškeré nároky do 1. 4. 2002 promlčené . Na základě výše uvedeného vypočítal, že od konce promlčení (1. 4. 2002) do nabytí vlastnictví žalobce (22. 8. 2003) uplynulo 509 dní. Při předpokládané výši nájemného (podle srovnatelných smluv uzavíraných v okolí daného místa jinými subjekty) 600 Kč/m 2 /rok za pozemek p. č. 882/4 o výměře 179 m 2 se jedná o částku 149.768,16 Kč. U pozemku p. č. 883/5 se jedná o částku 180.073,72 Kč, když po období, kdy se překrývala doba roční výpovědní lhůty s dobou, kdy nárok nebyl promlčen, vycházel soud z nájmu 20,- Kč/m 2 /rok a ve zbytku (416 dnů) z nájmů 1000 Kč/m 2 /rok, celkem tedy 329.841,88 Kč. Jelikož výše takto vypočítaného ušlého zisku převyšovala žalobcem požadovaných 300.000,- Kč, soud žalobě vyhověl s tím, že úrok žalobce požadoval až od okamžiku podání žaloby, a tak mu byl proto i přiznán.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 44 Co 266/2010-229, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 2967/2011-200, jeho předchozí rozhodnutí (č. j. 4 Co 266/2010-175 ze dne 23. 2. 2011) zrušil, rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně do částky 175.000,- Kč potvrdil, ve zbývajícím rozsahu (125.000,- Kč) je změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s tím, jak nalézací soud při výpočtu škody vztáhl na uplatněný nárok částečné promlčení – zisk z nájemní smlouvy uchází podle odvolacího soudu den co den, žalovanou částku (300.000,- Kč) bylo proto třeba krátit poměrně, a proto z ní zůstala nepromlčena pouze přiznaná částka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že postup odvolacího soudu, který krátil žalovaný nárok v důsledku promlčení den po dni, tj. v poměru 5:7, je v rozporu s judikaturou. Uvedl, že z procesní opatrnosti formuloval svůj nárok restriktivně, přičemž žalovaná částka je plně pokryta vypočteným ušlým ziskem za nepromlčený úsek. Celkový ušlý zisk (při absenci promlčení) by přitom činil minimálně 500.000,- Kč. Pokud odvolací soud aproboval vyloučení náhrady za část žalovaného období z důvodu promlčení a současně přitom krátil částku obsaženou v nepromlčené části období, jakoby podle „míry úspěchu v prosazení časového ohraničení žalovaného nároku“, dopustil se nepřípustného dvojího přičítání téže skutečnosti. Pouze v případě, že by požadoval za každý jednotlivý den z žalovaného období poměrnou část z žalované částky, bylo by na místě takto danou částku krátit, o tuto situaci se však dle dovolatele nejedná, neboť takto nárok žalován nebyl. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a o věci sám rozhodnul, neboť dosavadní výsledky řízení to umožňují, popř. aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 4. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné, není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle §106 odst. 1. obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Žalobní návrh musí být jasný a určitý a musí z něho vyplývat, čeho se navrhovatel domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o plnění peněžité uplatněné z důvodu náhrady škody [srov. §80 písm. b) o. s. ř.], musí být dostatečně přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70). Pokud je žaloba stižena takovými vadami, že nelze v řízení pokračovat, soud žalobce vyzve k jejímu doplnění, popř. opravě, pokud však není pochyb o tom, jak žalobní petit vykládat, soud je jím vázán, respektuje autonomii vůle účastníků a výše uvedené zásady.
Za situace, kdy žalobce v žalobě ze dne 1. 4. 2004 výslovně uvedl, že požaduje uhradit škodu, která odpovídá nejnižší prokázané škodě (ušlý zisk) ze zamýšleného pronájmu pozemků (nepodloženého jeho vlastními konkrétními smlouvami, nýbrž srovnatelnými smlouvami jiných subjektů) v období od 1. dubna 2001 do 22. 8. 2003 ve výši 300.000,- Kč, aniž lze z dalšího textu žaloby dovodit přesnější či jiné vymezení nároku, resp. jeho rozložení v konkrétních částkách za jednotlivá období (požadavek je formulován jako náhrada škody za uvedené období ve výši minimálně 300.000,- Kč), pak nelze takto formulovaný nárok vykládat jinak než jako uplatnění poměrných stejně vysokých částek připadajících na jednotlivé měsíce vymezeného období. Je-li tento nárok zhruba ze dvou pětin časového období promlčen (podle závěrů odvolacího soudu pokrývá promlčené období 365 dnů, nepromlčené 509 dnů), postupoval odvolací soud správně, jestliže tímto poměrem krátil i požadovanou částku. Ve smyslu §153 o. s. ř. a v souladu se zásadami rovnosti stran, dispozitivnosti a kontradiktornosti občanskoprávních sporných řízení, nemůže soud (až na výjimky, které se na tuto věc nevztahují) nahrazovat procesní aktivitu účastníků a korigovat jejich podání, a to včetně nároků, jež lze objektivně vyčíslit jinak, než jak vyčíslil žalobce. Byl-li si žalobce jistý, že (jak uvádí v dovolání) celkový ušlý zisk (při absenci promlčení) by činil minimálně 500.000,- Kč, nic mu nebránilo požadovat právě tuto částku. Nechtěl-li riskovat případný neúspěch ve sporu, potenciálně spojený s částečnou náhradou nákladů řízení protistraně, mohl svůj žalobní nárok omezit pouze na nepromlčené období, případně mohl v řízení později svoji žalobu rozšířit. Nejde proto o dvojí přičítání téže skutečnosti soudem, neboť o část nároku se způsobem jeho vymezení v žalobě připravil sám účastník.
Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu