ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5276.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 5276/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti žalované B.C.S. s.r.o., IČO 25586459, se sídlem Velká Bíteš, Hrnčířská 128, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Náměstí 22/24, o 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 158/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 17 Co 43/2014-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 120.000 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měla vzniknout na věcech, které měl žalobce umístěny v ubytovně žalované, v níž byl ubytován.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 17 Co 43/2014-144, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 12. 2013, č. j. 8 C 158/2010-120, jímž byla žaloba zamítnuta, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým i právním posouzením okresního soudu, že nárok žalobce na náhradu škody zanikl prekluzí, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť žalobce neuplatnil své právo u žalované v patnáctidenní lhůtě stanovené v §436 obč. zák., který podle §758 obč. zák. dopadá i na odpovědnost ubytovatele za věci vnesené do ubytovacích prostor ubytovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel se domnívá, že odpovědnost žalované neměla být posuzována pouze podle §758 obč. zák., nýbrž také podle §744 obč. zák., neboť žalovaná jako ubytovatel neoprávněně zasáhla do záležitostí žalobce tím, že svévolně přemístila jeho věci na jiné místo. Za věci, které dovolateli zaměstnanci žalované nevydali a nepodařilo se zjistit, co se s nimi stalo, žádal dovolatel peněžitou náhradu, tedy se domnívá, že uplatnil reivindikační nárok, který se nepromlčuje. Na řešení těchto otázek založil dovolatel přípustnost dovolání, neboť má za to, že tyto otázky dosud nebyly v dovolací praxi vyřešeny a odvolací soud je vyřešil nesprávně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky odpovědnosti za škodu způsobenou na vnesených věcech neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Mezi žalovanou a společností JOB FACTORY s.r.o. byla uzavřena smlouva o ubytování ve smyslu §754 a násl. obč. zák., na jejímž základě žalobce na ubytovně bydlel jako zaměstnanec společnosti JOB FACTORY s.r.o. do dne 3. 6. 2007, kdy byl zadržen Policií ČR a na ubytovnu se již nevrátil. Na základě tohoto smluvního vztahu měl žalobce na ubytovně své osobní věci, z nichž mu byla jen část vrácena a osud ostatních není znám.
Odpovědnost ubytovatele za škodu na věcech vnesených či odložených dle ustanovení §433 a násl. obč. zák. je ve vztahu k úpravě obecné odpovědnosti v §420 obč. zák. úpravou zvláštní objektivní odpovědnosti dopadající na vztahy mezi ubytovatelem a ubytovaným, která pokrývá i situaci vymezenou dovolatelem, a proto se zde uplatní i podmínka uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě dle §436 obč. zák.
Na řešení otázky aplikovatelnosti §744 obč. zák. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť součástí skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) není závěr, že žalovaná jako ubytovatel svévolně přemístila věci žalobce na jiné místo a že by došlo v příčinné souvislosti s tím k jejich poškození, zničení, ztrátě nebo odcizení.
Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační žaloby (žaloby na vydání věci) vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter vlastnické žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl spočívá v zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva, a jde proto o žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci; nárok na náhradu škody pak též podléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000) a nepochybně též prekluzi podle zvláštní úpravy.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem předestřené otázky nezakládají přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu