ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.564.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 564/2015-678
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) B. D. a b) Z. D. , zastoupené obecným zmocněncem Bohumilem Doubkem, narozeným 14. 9. 1986, bytem v Plzni, Jesenická 2, proti žalovaným 1) Českému rybářskému svazu, místní organizaci Šťáhlavy , se sídlem ve Šťáhlavech 653, IČO 46812326, zastoupenému JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, a 2) obci Šťáhlavy , se sídlem úřadu ve Šťáhlavech, Masarykova 169, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, o 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 164/2008, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2012, č. j. 12 Co 491/2011-610, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 C 164/2008-562, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobcům 88.443,- Kč, ohledně částky 36.557,- Kč žalobu proti němu zamítl, zcela zamítl žalobu proti druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s provozem rybníkářství, konkrétně s udržováním určité výše hladiny vodního toku ze strany prvního žalovaného vznikla škoda na nemovitosti (mlýnu) ve vlastnictví žalobců. První žalovaný proto odpovídá za škodu způsobenou provozní činností ve smyslu §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ale protože se na vzniku škody částečně podíleli sami žalobci rekonstrukcí dané nemovitosti a také vliv povodní v roce 2002, soud dovodil naplnění liberačních důvodů podle §420a odst. 3 obč. zák. a rozsah náhrady poměrně omezil. Námitku prvního žalovaného o mnohaleté existenci pokojného stavu neshledal odůvodněnou, neboť po celou dobu probíhala správní řízení před vodoprávními úřady. Protože škoda vznikala kontinuálně během celých dvou let předcházejících žalobě, podané 10. 12. 2008, není nárok promlčen.
Krajský soud v Plzni k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č. j. 12 Co 491/2011-610, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti prvního žalovaného ve výši 88.443,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, včetně závěru, že nárok není promlčen. Na základě odvolacích námitek vyložil, že pokud byl první žalovaný nájemcem náhonu, jímž se do jeho rybníků přiváděla voda, a pokud v rybnících udržoval zvýšenou hladinu vody, šlo z jeho strany o provozní činnost bez ohledu na to, zda byla prováděna za účelem zisku či nikoli; zároveň není podstatné, zda byla porušena právní povinnost, neboť jde o odpovědnost objektivní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda může být výkon rybářského práva považován za provozní činnost ve smyslu ustanovení §420a obč. zák., nejde-li o činnost výdělečnou; provozní činností se podle dovolatele rozumí právě činnost za účelem dosahování zisku. První žalovaný je neziskovou organizací a jeho členové dobrovolně a bezplatně plní společensky prospěšné úkoly na úseku péče o rybniční ekosystém a zajištění rovnováhy ve výsadbě a chovu ryb. Právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, neboť nepochybným účelem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností je nastolení rovnováhy mezi hospodářským prospěchem z této činnosti a případnou škodou z ní vzešlou. Kromě toho první žalovaný danou činnost provozuje pouze na dvou hospodářských dílech, rybníku a nádrži, náhon v místě poškození nemovitosti žalobců není součástí tohoto provozu, dokonce jej ani nevlastní, vlastníkem je druhá žalovaná, přičemž první žalovaný se zavázal pouze k běžné údržbě koryta. Odpovědnost za vzniklou škodu se může týkat pouze okolností, které s provozní činností bezprostředně souvisí, což není tento případ, a první žalovaný z tohoto důvodu není ve sporu o náhradu škody pasivně legitimován. Dovolatel dále poukazuje na to, že je při své činnosti vázán právním řádem a rozhodnutími vodoprávních úřadů, konkrétně manipulačním řádem z roku 2007, který byl schválen Magistrátem města Plzně, a rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-jih z roku 2000, jež mu ukládají udržovat určitou úroveň výše hladiny vodního toku. Je proto otázkou, zda lze tímto způsobem založit jeho objektivní odpovědnost, či zda by spíše neměl odpovídat ten, kdo mu takovou povinnost uložil. Dovolatel nemohl předvídat, že správními rozhodnutími určená výše hladiny vodního toku může způsobit komukoli škodu, uplatní se proto okolnosti vylučující protiprávnost, a to plnění zákonné povinnosti a (ve smyslu výkonu rybářského práva) i výkon práv, kterým první žalovaný nezasahoval do práv jiných. Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se zdůvodněním, jaká konkrétní skutečnost zapříčinila vznik škody. Nezabývaly se tím, jaký byl stav před poškozením nemovitosti žalobců a jaký poté, nevzaly v potaz, že první žalovaný vyvíjí v tomto směru již přes 30 let stále stejnou činnost, k žádné změně zde nedošlo, a proto také nedošlo k zásahu do trvajícího stavu. Ze znaleckého posudku navíc plyne opačný závěr, totiž že není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a výší hladiny vodního toku. Dovolatel konečně nesouhlasí se zhodnocením míry spoluzavinění žalobců, která je výlučná vzhledem k tomu, že jedinou příčinou poškození nemovitosti je jimi provedená rekonstrukce. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného usnesením ze dne 26. 6. 2013, č. j. 25 Cdo 1661/2012-644, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovodil, že žádná z uplatněných námitek zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezaložila, neboť podmínkou odpovědnosti podle §420a obč. zák. není dosahování zisku při provozní činnosti, rozhodující je charakter činnosti, zda vykazuje prvky provozní povahy, zejména jistou technologickou náročnost, která je nejčastěji potencionálním zdrojem rizik, čemuž odpovídá daný případ, kde odvolací soud dovodil, že provozní činností není samotný výkon rybářského práva, ale provozování vodního díla spojené s udržováním určité hladiny vodního toku. V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu učinil odvolací soud závěr i o tom, že u této objektivní odpovědnosti za škodu není rozhodující oprávněnost činnosti nebo její soulad se správními rozhodnutími, protože to má význam z hlediska veřejného zájmu, zatímco smyslem objektivní odpovědnosti je reparace újmy konkrétního subjektu. Zásadní význam napadeného rozhodnutí nemohly založit ani zbývající námitky dovolatele proti zjištěním o příčině vzniku škody a spoluzavinění žalobců či proti interpretaci znaleckého posudku, tedy pouze proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně.
Rozhodnutí obecných soudů napadl první žalovaný ústavní stížností, které Ústavní soud částečně vyhověl a nálezem ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3000/13, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto je zrušil, ústavní stížnost proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu naopak odmítl. Dovolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s otázkou, zda za škodu, způsobenou plněním povinnosti uložené veřejnou mocí, je odpovědný provozovatel, který na základě uložené povinnosti konal, a svůj závěr, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, opřel o nepřípadnou judikaturu. V dané věci nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaného pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť byl přijat za významně jiných okolností a nelze vycházet pouze z jeho právní věty, jejíž obsah není bez dalšího převoditelný na posuzovaný případ. Bude proto nezbytné, aby se dovolací soud otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou na majetku žalobců znovu zabýval, přičemž je třeba také rozlišit mezi plněním povinnosti uložené orgánem veřejné moci a „toliko“ výkonem práva či činností vykonávanou v souladu s právem. Závěr o absenci zásadního právního významu v otázce povahy provozní činnosti naopak Ústavní soud shledal ústavně konformním a námitky stěžovatele proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a odvolacího soudu odmítl s poukazem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů, neboť jejich ústavněprávní přezkum by byl za dané situace předčasný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) se proto opětovně zabýval dovoláním prvního žalovaného a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a při vázanosti závěry Ústavního soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností na základě povinnosti uložené veřejnou mocí nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu v plně zobecňující rovině vyřešena, a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodné události došlo před 1. 1. 2014.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí zpravidla soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu a která – i kdyby nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti – je součástí její faktické činnosti a její provozní povaha vykazuje znaky potencionálního rizika vzniku škod buď pro samotný charakter činnosti či vlastnosti věci při ní použité. Za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák. odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění, je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností. Jeho odpovědnost za takto způsobenou škodu je proto tzv. objektivní, neboť předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž působení zákonem kvalifikované skutečnosti (škodní události), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008, publikované pod C 5791 a C 9381 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právě vzhledem k povaze objektivní odpovědnosti je bezpředmětná dovolací námitka, že plnění povinnosti uložené orgánem veřejné moci je okolností vylučující protiprávnost, neboť v případě provozní činnosti, jíž provoz vodohospodářského zařízení bezpochyby je, není protiprávnost podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu. Rozhodující je, zda škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s provozní činností a zda odpovědnost není vyloučena existencí tzv. liberačního důvodu.
Odvolací soud v souladu se zákonem vyložil, že za provozní činnost je zde třeba považovat provozování vodního díla spojené s udržováním určité výšky hladiny vodního toku, nikoliv samotný výkon rybářského práva podle zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, (srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1995, sp. zn. 6 Cdo 52/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy 2/1996, str. 68), ostatně proti tomuto závěru samotnému dovolací námitky nesměřují. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost, definovaná zákonem, projevila negativním způsobem. Veřejnoprávní regulace má v zásadě vždy preventivní funkci, chrání veřejný zájem a není jejím účelem, aby nahrazovala reparativní funkci institutu náhrady škody, který má své místo v oblasti soukromého práva a který naopak reprezentuje zájem soukromý (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3849/2012). Při posuzování tzv. objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností je proto třeba vždy vycházet z toho, zda došlo k naplnění zákonem kvalifikované skutečnosti (škodní události), a nikoli z toho, zda byla porušena právní povinnost nebo naopak zda škůdce žádnou svou právní povinnost neporušil. Tyto okolnosti jsou zde nerozhodné.
Zároveň je zřejmé, že odvolací soud zohlednil i jeden z liberačních důvodů uvedených v §420a odst. 3 obč. zák. Liberace je u tohoto typu odpovědnosti postavena na dvou případech, jednak kdy škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu, jednak kdy ji vyvolalo vlastní jednání poškozeného. Druhý z těchto případů shledaly soudy ve stavební činnosti žalobců, kteří při rekonstrukci objektu zasáhli neodborným způsobem do kvality staveb natolik, že se tento vliv projevil z jedné třetiny na nepříznivých dopadech vyvolaných provozní činností. Na základě skutkových zjištění opřených o znalecký posudek České zemědělské univerzity soud prvního stupně podrobně zdůvodnil, kterých dílčích škod se to týká a odvolací soud tyto závěry převzal. Dovolací námitka, že způsobené škody jsou výsledkem toliko vlastní činnosti žalobců, uvedeným skutkovým závěrům neodpovídá, a zpochybňuje-li je, jde o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu, protože správnost skutkových zjištění zákon neumožňuje v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku napadat (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. podle nějž dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Požadavek dovolatele, aby z provedených důkazů byly vyvozeny odlišné skutkové závěry ohledně dopadů stavební činnosti žalobců a vztahu příčinné souvislosti mezi ní a vzniklými škodami, pak nepředstavuje ani uplatnění tzv. jiné vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
Směřuje-li dovolání k otázce, zda za škodu neodpovídá vedle dovolatele i stát, který svými rozhodnutími reguloval jeho provozní činnost, je třeba připomenout, že případná spoluodpovědnost dalšího subjektu v režimu §438 odst. 1 obč. zák. nevylučuje odpovědnost toho ze škůdců, proti němuž je žaloba vedena; poškozený má v takovém případě volbu, proti komu svůj nárok uplatní. Spoluškůdci se v případě plnění vypořádají podle míry účasti na vzniklé škodě podle §439 obč. zák.
Výlučná odpovědnost státu namísto prvního žalovaného by pak mohla být založena zvláštní úpravou odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.). Povinnost státu hradit vzniklou újmu nastupuje tam, kde je jeho činnost vykonávána jinými než státními orgány, označenými souhrnně úřední osoba. Tento pojem pokrývá právnické a fyzické osoby odlišné od státu, jimž byl zákonem nebo na základě zákona svěřen výkon státní správy na určitém úseku. Podmínkou samozřejmě je, že škoda byla způsobena právě při výkonu svěřené státní správy, jinak úřední osoby odpovídají za škodu podle obecných předpisů. To, že první žalovaný plní povinnosti uložené mu v souvislosti s jeho vodohospodářskou činností orgánem veřejné moci, nestaví jej do pozice orgánu státu, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech jiných osob (tzv. vrchnostenské působení, typické pro výkon veřejné moci). Plnění povinností v tomto směru tedy nepředstavuje výkon veřejné moci prvního žalovaného vůči poškozenému, jak má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., nýbrž jde i tak o provozní činnost ve smyslu §420a obč. zák. bez ohledu na to, čím je její konkrétní výkon motivován.
Konečně námitka, že škůdce je na jedné straně povinen se pod hrozbou veřejnoprávní sankce nějak chovat, ačkoli na druhé straně bude odpovídat za škodu, kterou svou činností způsobí poškozenému, aniž by odpovědnost nesl ten, kdo mu takovou právní povinnost uložil, směřuje spíše ke kritice absence právní úpravy, která by v takových případech stanovila odpovědnost státu, případně alespoň refundaci nákladů subjektům, kterým při plnění právních povinností vznikne odpovědnost za škodu. Náleží ovšem pouze zákonodárci, zda případně takovou úpravu zakotví do zákona, a takové řešení nemůže bez opory v zákoně založit rozhodnutí soudu. Neplatí totiž automaticky, že by při způsobení škody (naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu) byla odpovědnost škůdce vyloučena tím, že plní právní povinnosti, uložené právním předpisem nebo individuálním právním aktem orgánu veřejné moci. Je pojmovým znakem právní regulace, že může působit újmu jejím adresátům, a to buď přímo formou omezení či zákazů či nepřímo například právě tím, že regulovaná činnost založí odpovědnost za škodu.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání prvního žalovaného bylo zamítnuto a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu