ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.700.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 700/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. Č., a b) V. Č. , obou zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, IČO: 000 07 064, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 286/18, o 1 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 16/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 194/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 31 C 16/2014-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částky 1 630 000 Kč a 90 000 Kč, obě s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 8. 6. 2013 primátor hlavního města Prahy vyhlásil nouzový stav a nařídil provedení krizového opatření, zejména evakuaci osob a majetku, bezodkladné provádění stavebních prací, terénních úprav, odstraňování staveb nebo porostů za účelem zmírnění nebo odvrácení ohrožení při povodni a poté ve spolupráci se starostou V. Ch. vydal pokyn k vytvoření průtoku na pozemku ve vlastnictví žalobců za účelem odstranění vody ze zaplaveného území. Hala žalobců byla upravena a na jejich pozemcích bylo vybudováno koryto pro odvedení vody, čímž došlo k jejich znehodnocení a omezení možnosti jejich užívání. Soud zjistil výši nákladů na uvedení pozemku do původního stavu v částce 1 630 000 Kč, a podle §36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, uložil státu povinnost k náhradě škody, neboť bylo prokázáno, že vznik škody je v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, a stát se odpovědnosti k náhradě škody nezprostil, neboť nebylo prokázáno, že by si žalobci způsobili škodu sami. Rozhodnutím Obvodního úřadu městské části Praha 5 ze dne 1. 11. 1995 bylo sice předchozímu vlastníkovi pozemku nařízeno odstranění staveb do 31. 12. 1998, k tomu však nedošlo, žalovaná nevyužila možnost výkonu správního rozhodnutí a řízení o odstranění stavby bylo se žalobci zahájeno až po povodních v roce 2013.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 194/2015-186, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1 630 000 Kč na náhradě škody způsobené provedením krizového opatření na jejich majetku potvrdil, ve výroku ohledně ušlého zisku ve výši 90 000 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by si poškozený způsobil škodu sám. Správní rozhodnutí ukládající předchozímu vlastníkovi odstranění všech objektů dočasného zařízení staveniště sice zavazovalo i žalobce, neboť v důsledku koupě nemovitostí vstoupili i do jejich povinností, avšak toto rozhodnutí se dlouhou dobu před krizovou situací stalo nevykonatelným. Z důvodu nedostatečného skutkového podkladu pro rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku byl rozsudek obvodního soudu v uvedeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval §36 odst. 1, 6 zákona č. 240/2000 Sb., když dovodil, že žalovaná neprokázala, že si žalobci škodu zavinili sami. Uvádí, že předložila dostatek důkazů, ze kterých plyne, že žalobci mohli ovlivnit jak vznik škody samotné, tak její výši. O povinnosti odstranit stavby, jež stojí v záplavové oblasti, bylo rozhodnuto, nebylo však realizováno, takže tento stav je v rozporu s rozhodnutím správního orgánu i se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a nelze proto přiznat právo, které vzniklo na základě protiprávního stavu. Tím, že žalobci jako vlastníci pozemků ležících v záplavových zónách nečinili žádná opatření a nespolupracovali s příslušnými orgány veřejné moci, podíleli se aktivně na stavu pozemků, pro který bylo třeba přijmout krizové opatření. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci uvedli, že otázka náhrady škody způsobené státem, orgánem krizového řízení již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího se od ní nikterak neodchýlily. S námitkami dovolatelky, že žalovaní měli před patnácti lety odstranit haly a že nezpracovali protipovodňový plán, se obšírně vypořádaly soudy obou stupňů, navíc odstranění stavby by neovlivnilo odtok vody z utvořené laguny, když k tomu bylo nutno vykopat kanál o hloubce téměř dva metry. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ačkoli dovolatelka jako důvod dovolání uvádí nesprávný výklad ustanovení §36 odst. 1, 6 krizového zákona, v podstatě namítá nesprávný závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že si žalobci způsobili škodu sami, a popisuje skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že žalobci způsobili nutnost řešit situaci krizovým opatřením. Svou argumentací dovolatelka nebrojí proti právnímu posouzení konkrétní právní otázky, ale nabízí dovolacímu soudu vlastní verzi hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající skutkové závěry. Tyto námitky v podstatě směřují k přezkoumání zjištěného skutkového stavu soudem dovolacím. Zjištění relevantních skutečností v řízení před soudem prvního a druhého stupně leží v rovině skutkové, a v dovolacím řízení se nelze v tomto směru domáhat přehodnocení výsledků řízení a na tom podkladě nového posouzení konkrétní situace v daném čase a místě. Námitky proti skutkovým zjištěním nejsou způsobilým dovolacím důvodem, kterým je pouze nesprávné právní posouzení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka sice vymezila ustanovení zákona, jejichž interpretaci považuje za nesprávnou, avšak nenamítá nesprávnost právního názoru při jejich aplikaci, ale domáhá se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům. Ostatně s námitkami ohledně povinnosti vlastníka k odstranění stavby a chybějícího protipovodňového plánu se již vypořádaly soudy obou stupňů.
Vzhledem k tomu, že nedostatečným způsobem byl vymezen dovolací důvod, jenž je obligatorní náležitostí dovolání, nejsou předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu