ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1379.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1379/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Credit & dividend consult s.r.o. , se sídlem v Neratovicích, Kojetická 1026, IČO: 25071475, zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem v Mělníku, Krombholcova 327/15, proti žalovaným 1/ V. R. a 2/ J. R. , o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 253/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Co 372/2014, 30 Co 464/2014-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.164,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku /soudu prvního stupně/ dne 9. července 2013) určení, že počínaje dnem podání žaloby činí nájemné z „bytu č. 4, resp. bytové jednotky o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve druhém podlaží domu v N.,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) částku 5.300,- Kč měsíčně; současně se domáhala (po změně žaloby připuštěné dne 27. ledna 2014) zaplacení rozdílu mezi takto zvýšeným nájemným dospělým do dne rozhodnutí soudu a dosavadním (měsíčním) nájemným ve výši 3.636,- Kč, jež žalovaní řádně hradí.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. června 2014, č. j. 5 C 253/2013-119, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 5 C 253/2013-141 (jímž byla též opravena písařská chyba v záhlaví rozsudku), určil, že počínaje dnem 9. července 2013 činí nájemné z předmětného bytu 4.380,- Kč měsíčně (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.851,- Kč (výrok II.) a jinak žalobu zamítl (výrok VI.). Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit tam stanovený doplatek soudního poplatku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že byly splněny předpoklady pro stanovení (určení) nájemného z bytu soudem podle §696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobě však vyhověl jen zčásti, neboť – vycházeje ze znaleckého posudku znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o., z května 2014 (dále jen „znalecký posudek“)
– dospěl k závěru, že obvyklé (tržní) nájemné z předmětného bytu dosahovalo od července 2013 výše 4.380,- Kč měsíčně a nikoli žalobkyní požadovaných 5.300,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Co 464/2014, 30 Co 372/2014-165, výrokem I. zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku); současně citovaný rozsudek potvrdil ve výrocích I. a III. až VI. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě učinil soud prvního stupně.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaní písemně vyjádřili prostřednictvím své tehdejší advokátky) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
Práva a povinnosti účastníků týkající se úpravy nájemného z bytu dovolací soud posuzoval ve smyslu §3074 odst. 1 věty první za středníkem zákona č. 89/2012, občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů, tedy výhradně podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015), a nikoli (též) podle ustanovení §3 odst. 1 nařízení vlády č. 453/2013 Sb., na něž se dovolatelka odvolávala v dovolání (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 18. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2291/2015).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku), z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že obvyklé nájemné z předmětného bytu činí od července 2013 částku 4.380,- Kč měsíčně. Uvedené přitom v plném rozsahu platí také ve vztahu k dovolací výtce, že „výše navrženého nájemného v částce 5.300,- Kč měsíčně odpovídá cenám předepsaným na cenové Mapě nájemného zveřejněné Ministerstvem pro místní rozvoj ČR“ . Údaje dříve poskytované zmíněnou „mapou“ totiž nebyly právně závazné; nadto šlo o údaje toliko „orientační“ (přehledové) a tudíž ne zcela směrodatné. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl na základě učiněných skutkových zjištění (svědčících mimo jiné i o zhoršené kvalitě bytu) k závěru, že úroveň obvyklého nájemného ze srovnatelných bytů byla v příslušném místě a čase nižší než udávala dotčená cenová mapa pro byty ve standardním technickém stavu, šlo o úsudek, který učinil v rámci zjišťování skutkového stavu a nikoli při jeho právním posouzení.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že při úpravě (zde zvýšení) nájemného podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. nelze zohledňovat sociální poměry nájemce (společných nájemců) bytu. Je tomu tak proto, že pro určení (změnu) nájemného z bytu (konstitutivním) rozhodnutím soudu (pro futuro) je – v poměrech právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních – rozhodující jen to, že takto stanovená výše nájemného respektuje vůli žalobce vyjádřenou v žalobním návrhu (soud je omezen žalobním návrhem v tom smyslu, že jej nemůže překročit) a jím vymezený předmět řízení (soud nesmí z podnětu žaloby na zvýšení nájemného rozhodnout o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného rozhodnout o jeho zvýšení) a odpovídá podmínkám na trhu s byty, které v době podání žaloby panovaly v místě, kde se předmětný byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015, a z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2906/2015). V uvedených souvislostech však odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) nelze vytknout jakékoli pochybení. Při úpravě (zvýšení) nájemného z předmětného bytu totiž nepřihlížel k sociálním důvodům na straně žalovaných, jak se dovolatelka snaží v dovolání podsouvat, nýbrž výši nájemného stanovil na podkladě znaleckého posudku, jenž jejich osobní poměry nebral nikterak na zřetel. Stejně tak neurčil nájemné z bytu podle cenové hladiny nájemného v bytech v družstevním vlastnictví či ve vlastnictví obce (města N.), jak zjevně účelově namítá dovolatelka, neboť i když v tomto směru učinil – patrně pro dokreslení celkového obrazu místních poměrů panujících v oblasti nájemního bydlení – určitá skutková zjištění, do nové (změněné) výše nájemného z bytu je nijak nepromítl. Při právním posouzení věci se přitom náležitě vypořádal také s probíhající rekonstrukcí předmětného domu a nic na tom nemění, že z příčin rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně (s jehož právními názory se plně ztotožnil) ji pro úpravu nájemného z bytu nepovažoval za rozhodnou. Nelze tudíž hovořit o tom, jak v této souvislosti nesprávně činí dovolatelka, že „soudy se nezabývaly skutečností, že nájemné je stanoveno nejen pro dobu minulou a současnou, nýbrž i pro dobu budoucí“ . Navíc i podle přesvědčení dovolacího soudu lze při změně nájemného z bytu postupem podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. vycházet pouze z aktuálního (prokázaného) a nikoli (též) budoucího (hypotetického) stavu bytu. Zbývá již jen dodat, že poukázala-li dovolatelka rovněž na to, že „generální oprava domu v hodnotě cca 15 milionů Kč byla dokončena koncem srpna 2014, tj. téměř 3 měsíce před rozhodnutím odvolacího soudu ve věci“ , učinila tak až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Směřuje-li dovolání současně proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (v součtu šlo celkově o 48.376,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladů řízení státu), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ho proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu