ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1414.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1414/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. Z. P. , zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti žalovaným 1) P. S. , 2) P. S. , zastoupeným Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, o uložení povinnosti předat pronajatý byt k užívání nájemci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 76/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 68 Co 264/2015-190, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 68 Co 264/2015-190, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. února 2015, č. j. 28 C 76/2012-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 7. 2. 2012 ve znění upřesnění ze dne 19. 11. 2013 se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu – bytové jednotky č. 13 na adrese K., P., zapsané pod č. 52/13 na LV č. 9403 pro obec P., k. ú. V., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), ve stavu bytu způsobilém k řádnému užívání. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho nájemní vztah (založený nájemní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 na dobu neurčitou) k předmětnému bytu, jenž je ve vlastnictví žalovaných, stále trvá, neboť řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 67/2005 bylo v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno. Žalovaní mu však užívání tohoto bytu po dobu bezmála dvou roků neumožňují a nereagovali ani na opakované výzvy k jeho předání a zpřístupnění.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 28 C 76/2012-140, žalobu ve vztahu k žalovanému č. 1 zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalované č. 2 řízení zastavil (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce jako nájemce a právní předchůdkyně žalovaných J. T. jako pronajímatelka uzavřeli ohledně předmětného bytu dne 1. 4. 1995 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, že na základě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 2001 s právními účinky od 19. 11. 2001 vstoupili do práv a povinností pronajímatele bytu JUDr. T. Ch., JUDr. B. Ch., J. V. a Mgr. R. V., že noví vlastníci bytu podali proti žalobci (tehdy žalovanému) u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 14. 2. 2005 žalobu s žádostí o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu z důvodů dle §711 odst. 1 písm. d) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, a o vyklizení bytu, které Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, vyhověl (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44), a že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž dovolání žalobce (tehdy žalovaného) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4873/2007, zamítl. Dále bylo zjištěno, že dne 17. 2. 2010 byl vyklizený byt předán tehdejším vlastníkům (manželům Ch. a V.) zmocněncem žalobce (tehdy žalovaného), že na základě smlouvy o převodu bytové jednotky a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu ze dne 24. 2. 2010 se stali vlastníky bytu s právními účinky ke dni 1. 3. 2010 žalovaní, kteří pronajali byt nájemní smlouvou ze dne 10. 1. 2012 ve znění dodatku ze dne 1. 6. 2013 N. A. na dobu od 9. 1. 2012 do 31. 12. 2014, a že po rozvodu jejich manželství je vlastníkem bytu podle dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů s právními účinky ke dni 20. 1. 2014 žalovaný č. 1. Konečně bylo v této věci podstatné zjištění, že k ústavní stížnosti žalobce ze dne 18. 12. 2009 Ústavní soud nálezem ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, zrušil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4873/2007, Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, a že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o jeho vyklizení bylo zastaveno (pro zpětvzetí návrhu) usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 19 Co 187/2007-252 (dovolání žalobce proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 26 Cdo 1253/2011-314).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že dne 17. 2. 2010 došlo k dobrovolnému vyklizení a předání bytu žalobcem tehdejším vlastníkům, které mělo za následek „ukončení jeho nájemního vztahu, resp. práva na bydlení k předmětnému bytu“. S odkazem na ustanovení §243d odst. 2, nyní §243g odst. 2 o. s. ř., které zakotvuje právní ochranu třetích osob po zrušení původních rozhodnutí, dovodil, že skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, došlo ke zrušení rozhodnutí, jimiž bylo vyhověno žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nemůže jít k tíži žalovaných, neboť nabyli vlastnické právo k bytu v době, kdy na něm nájemní právo žalobce nevázlo, a nemůže mít proto za následek obnovení jeho nájemního práva.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 68 Co 264/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že „splněním závazku vyklidit předmětnou bytovou jednotku a vyklizenou ji předat jejím vlastníkům žalobce za skutkových okolností tak, jak byly dány v posuzovaném případě, splnil dobrovolně svůj závazek, čímž tento zanikl a zanikla také veškerá práva žalobce k předmětné bytové jednotce (právo nájmu i právo v bytě bydlet)“. Zároveň dodal, že koupili-li žalovaní byt vyklizený a právně volný, nabyli jej do vlastnictví s legitimním očekáváním těchto vlastností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud posoudil otázku zániku jeho nájmu k předmětnému bytu v rozporu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1665/2008), což záviselo na výkladu soudu, zda předmětný byt byl na základě pravomocného soudního rozhodnutí o vyklizení bytu předán „dobrovolně“ či „nedobrovolně“. Dále poukazuje na to, že „jednal na podkladu pravomocných soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena, a tudíž nedobrovolně“, proto má za to, že jeho nájem k předmětnému bytu dosud nezanikl žádným zákonným způsobem, neboť vyklizení bytu bez úmyslu jej trvale opustit nemůže k zániku nájmu vést. Zpochybnil i závěr odvolacího soudu o legitimním očekávání žalovaných při koupi bytu. Navrhl, aby rozsudky obou soudů (kromě výroku II. soudu prvního stupně) byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný č. 1 se ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl odvolací soud, zejména zdůraznil, že žalovaní nabyli vlastnictví k bytu v dobré víře v to, že na základě pravomocných rozhodnutí soudů vydaných v řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu nájem žalobce zanikl, a je toho názoru, že ani zrušením těchto rozhodnutí Ústavním soudem se nájemní právo žalobce neobnovilo, jestliže byt předtím dobrovolně vyklidil. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že žalobce jako účastník řízení podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že dobrovolným splněním povinnosti byt vyklidit zanikla veškerá práva žalobce k bytu (právo nájmu i právo v bytě bydlet), dále podpůrně na tom, že žalovaní zakoupili byt v době, kdy se k němu nájem nevázal, a že jsou proto ve smyslu §243g odst. 2 o. s. ř. osobami požívajícími procesní ochrany třetích osob. Tyto závěry ale nejsou správné.
Otázku skončení nájmu je nutno posuzovat podle dosavadních právních předpisů (§3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), to je podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníků, a to ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) vzhledem k tomu, že řízení o přivolení k výpovědi bylo zahájeno dne 14. 2. 2005 (§6 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.).
Podle ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. V případě, že nájem bytu byl sjednán na určitou dobu, skončí také uplynutím této doby (§710 odst. 2 obč. zák.). Ve smyslu §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu ze zákonem stanovených důvodů. Jestliže soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, určí současně, ke kterému datu nájemní poměr skončí; přitom přihlédne k výpovědní lhůtě (§711 odst. 2 věta první).
Z citovaných ustanovení plyne, že (v období do 30. 3. 2006) nájem bytu uzavřený na dobu neurčitou zanikal písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí a že pronajímatel mohl nájem bytu vypovědět z taxativně stanovených důvodů s přivolením soudu, přičemž nájem zanikal dnem, který soud určil s přihlédnutím k tříměsíční výpovědní lhůtě. Jiný způsob skončení nájmu zákon neupravoval.
V projednávané věci sice podali právní předchůdci žalovaných proti žalobci žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, ale řízení o této žalobě bylo zastaveno a ke skončení nájmu žalobce k předmětnému bytu tímto způsobem nedošlo. K zániku nájmu nemohla vést ani skutečnost, že žalobce předmětný byt vyklidil a předal pronajímatelům, nestalo-li se tak na základě písemné dohody o skončení nájmu, neboť k zániku tohoto práva může dojít toliko některým ze způsobů, stanovených v §710 obč. zák., přičemž vyklizení bytu (jeho opuštění) mezi ně nepatří. I když nájemce opustí byt s úmyslem dále jej neužívat, zůstává nájemní smlouva platná a nájemce je povinen plnit povinnosti, které z ní vyplývají, zejména platit nájemné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2000). Nepřípadný je i odkaz soudů (zejména soudu prvního stupně) na judikaturu Nejvyššího soudu, vycházející z rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 10. 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněného pod č. 8/1987 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť uvedená judikatura řeší případy, kdy ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, neměl již právo nájemní, ale pouze právo v bytě bydlet, obvykle do zajištění bytové náhrady.
Na základě uvedeného je třeba uzavřít, že právo nájmu žalobce žádným ze zákonem stanovených důvodů nezaniklo.
V dané věci nelze žalobu zamítnout ani s poukazem na ustanovení §243g odst. 2 o. s. ř., které upravuje ochranu třetích osob (rozdílných od účastníků řízení) v případě, že původní rozhodnutí (z něhož tyto osoby odvozují svá práva a povinnosti) bylo zrušeno a právní vztahy účastníků řízení upraveny jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 62/2011), neboť uvedené ustanovení by teoreticky mohlo chránit jiného (dalšího) nájemce předmětného bytu, nikoli žalované jako nové vlastníky bytu a v důsledku toho i právní nástupce pronajímatelů (§680 odst. 2 obč. zák), neboť zrušení původně vydaných rozhodnutí v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu se jejich vlastnického práva nijak nedotklo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci je třeba v souladu s ustanovením §3074 odst. 1 o. z. při posouzení povinností pronajímatele vycházet z tohoto zákona, zejména ustanovení §2205. Soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu