ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1699.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1699/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněných a) V. H. , zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, b) nezletilé J. H. , c) nezletilého L. H. , d) nezletilé M. H. , zastoupených matkou Z. H., zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, proti povinnému M. H. , zastoupenému M. H., pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 5559/2012, ve věci dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 320/2013-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 320/2013-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 30. 10. 2012, č. j. 73 EXE 5559/2012-11, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 11. 3. 2013, č. j. 29 Co 39/2013-51 (které nabylo právní moci dne 6. 4. 2013), nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněných na výživné za měsíc říjen 2012 a pohledávky na běžné výživné v měsíční výši 2.500 Kč pro oprávněnou a), 2.000 Kč pro oprávněnou b), 2.000 Kč pro oprávněného c), 1.500 Kč pro oprávněnou d), a to počínaje listopadem 2012, nákladů oprávněných a nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň – město.
Návrh povinného na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že soudem stanovené výživné vždy řádně a včas platil, dluh nikdy neměl, soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 5. 2013, č. j. 73 EXE 5559/2012-72, zamítl (odstavec II. výroku). Zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 25 Nc 197/2011-24, uložil povinnému platit na výživu oprávněné a) částku 2.500 Kč měsíčně, oprávněné b) částku 2.000 Kč měsíčně, oprávněného c) částku 2.000 Kč měsíčně a oprávněné d) částku 1.500 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky s účinností 1. 1. 2011. Z předložených stvrzenek zjistil, že povinný neplatil výživné řádně, měsíčně dopředu, ale až (opožděně) v průběhu měsíce, v němž již mělo být zaplaceno.
Odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2013, č. j. 29 Co 320/2013-84, usnesení soudu prvního stupně v napadeném odstavci II. výroku změnil a exekuci podle §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil. Uzavřel, že povinný po pravomocném nařízení exekuce v dubnu 2013 uhradil dvě platby výživného, čímž zhojil prodlení s úhradou uloženou mu vždy do každého 15. dne v měsíci předem, jednalo se o jedinou neuhrazenou platbu, běžné výživné je nadále hrazeno, lze tedy předpokládat, že výživné bude povinným nadále plněno dobrovolně.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 zákona o. s. ř. s tím, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy povinný platí výživné opožděně. Vytýkají odvolacímu soudu, že citované ustanovení nesprávně vyložil, pokud nařízenou exekuci zastavil, přestože povinný platil výživné od dubna 2012 vždy opožděně (platil až v měsíci, na který bylo výživné určeno, nikoli předem). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že povinný zhojil prodlení s platbou výživného tím, že v dubnu 2013 učinil dvě platby, neboť nikdy žádnou částku neposlal k 15. dni měsíce předcházejícího měsíci, na který mělo být výživné placeno, avšak platil vždy opožděně. Dále vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval dalším kritériem pro použití ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř., a to poměrem povinného k práci. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že exekuce se nezastavuje, popř. aby bylo zrušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „o. s. ř.” (srovnej čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky, kdy jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce pro běžné výživné podle §290 odst. 2 o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §290 odst. 2 o. s. ř. na návrh povinného může soud zastavit nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, jestliže jsou srážky prováděny již jen pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné platit dále dobrovolně.
Podle starší (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 1987, sp. zn. Pls 1/87, uveřejněné pod číslem R 19/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1964, sp. zn. 6 Co 495/64, uveřejněné pod číslem 19/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i novější (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1247/2014, ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3376/2010) judikatury je předpokladem pro zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu povinného podle §290 odst. 2 o. s. ř. zjištění, že neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, že výkon (exekuce) probíhá jen pro běžné výživné, že lze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně a že současně není veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku. V řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §290 odst. 2 o. s. ř. je významná i ta okolnost, jaký má povinný smysl pro plnění platebních povinností. Rozhodnutí o zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. je tak sice věcí volné úvahy soudu, ta je však usměrňována hledisky, která jsou v tomto ustanovení stanovena a k nimž je třeba přihlížet.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi podmínkami nutnými pro zastavení exekuce. Uzavřel, že na výživném není nyní dluh (po nařízení exekuce povinný uhradil v dubnu 2013 dvě platby - dne 19. 4. 2013 na výživné na duben 2013 a dne 29. 4. 2013 na květen 2013) a že srážky jsou prováděny jen pro běžné výživné a protože dluh představoval jen jednu neuhrazenou platbu, měl za to, že (již) na základě těchto okolností lze důvodně předpokládat, že výživné bude povinným nadále plněno dobrovolně. Nijak se však nevypořádal se skutečností, že povinný opakovaně (a to jak před nařízením exekuce, tak i poté) platil výživné opožděně.
Je třeba zdůraznit, že další podmínku pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř., tj. že lze předpokládat, že povinný bude výživné v budoucnu platit dobrovolně, lze mít za splněnou jen tehdy, je-li možné se domnívat, že povinný bude v budoucnu platit výživné pravidelně, ve výši a v době splatnosti určené mu vykonávaným rozhodnutím, tj. že bude svou vyživovací povinnost plnit řádně a včas. Za řádné a včasné plnění vyživovací povinnosti nelze považovat dlouhodobé placení výživného po lhůtě jeho splatnosti; z obsahu spisu je přitom zřejmé, že právě takto postupoval povinný. Výživné platil opožděně nejen před nařízením exekuce, ale i poté, co začal platit výživné měsíc předem (podle exekučního titulu byl povinen platit výživné vždy do 15. dne v měsíci předem), ho platil opožděně (výživné na květen 2013 uhradil až dne 29. 4. 2013, výživné na měsíc červen 2013 dne 17. 5. 2013). Těmito skutečnostmi se však odvolací soud nezabýval.
Právní posouzení učiněné odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací soud tedy napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu