ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1741.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1741/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobců a/ M. V. , a b/ V. S. , obou P., zastoupených JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1622/9, proti žalovaným 1/ L. K. , a 2/ Š. K. , P., zastoupeným JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 51/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015, č. j. 15 Co 249/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každý jednou polovinou částku 3267 Kč k rukám JUDr. Petra Malého, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. 15 Co 249/2015-186, jímž odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2014, č. j. 21 C 51/2012-124, tak, že „žalobu na vyklizení bytu“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobců Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází.
V dovolání není vymezen ani dovolací důvod způsobem uvedeným v §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť dovolatelé zpochybňují právní posouzení věci poukazem na vady řízení (nesprávné hodnocení provedených důkazů) a na nesprávnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci (okolnosti týkající se porušení povinností ze strany žalovaných vyplývajících ze smlouvy o rozšíření bytové jednotky ze dne 21. 7. 1996).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jitka D ý š k o v á
předsedkyně senátu