ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.184.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 184/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalovaným 1. Ing. H. P. , 2. Z. P. , zastoupeným JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 234/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co 268/2014-413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700 Kč k rukám JUDr. Marie Starečkové, advokátky se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2014, č. j. 25 C 234/2010-250, tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení tam specifikované garáže, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné.
Dovolatel jednak dostatečně nevylíčil v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř., nebo citace tohoto ustanovení.
Dovolatel navíc zpochybňuje zejména správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, a uplatnil tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel zpochybňuje právní posouzení (aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), věci odvolacím soudem (byť tak činí zejména prostřednictvím námitek skutkových). Úvaha odvolacího soudu o odepření výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení garáže pro rozpor s dobrými mravy je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaných, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu