ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2151.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2151/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce JUDr. T. P. , se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. J. K. , P., s adresou pro doručování R. u K., zastoupenému JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, o vyklizení nebytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 149/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 64 Co 244/2012-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 64 Co 244/2012-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 23. 2. 2009 se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále též jen „Družstvo“), domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat nebytovou jednotku – garáž v budově na pozemku parc. č. 2780/217 zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., katastrální pracoviště Praha, obec P. na listu vlastnictví č. 3813 pro katastrální území S. (dále též jen „předmětná nebytová jednotka“, případně „garáž“). Tvrdil, že je jejím vlastníkem, a žalovaný ji užívá bez právního důvodu.
Dne 13. 2. 2009 bylo zahájeno insolvenční řízení, Městským soudem v Praze byl usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, zjištěn s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod. úpadek žalobce (dále jen „dlužník“) a na jeho majetek prohlášen konkurs. Postupem podle §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších přepisů, se stal účastníkem řízení v souzené věci místo dlužníka insolvenční správce.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 7 C 149/2009-62, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit předmětnou nebytovou jednotku, a rozhodl o nákladech řízení.
Dospěl k závěru, že smlouva (označená jako „nájemní smlouva“) uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 14. 7. 1997 je s přihlédnutím k tehdejší vůli jejích účastníků smlouvou innominátní ve smyslu §51 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), nikoliv smlouvou nájemní, absence ujednání o výši úhrady za užívání proto nezpůsobuje její absolutní neplatnost. S ohledem na okolnosti popsané ve svém rozhodnutí dovodil, že žalovaný legitimně očekával, že se v budoucnu stane vlastníkem předmětné nebytové jednotky, a že výkon vlastnického práva žalobce, který se domáhal jejího vyklizení, je v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 64 Co 244/2012-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému vyklidit předmětnou nebytovou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Při rozhodování byl odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 2300/2013-129, zrušil jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 22. 11. 2012, č. j. 64 Co 244/2012-90, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a uzavřel, že žalovaný užívá předmětnou nebytovou jednotku bez právního důvodu (smlouvu ze dne 14. 7. 1997 posoudil jako nájemní a shledal ji absolutně neplatnou pro absenci ujednání o výši úhrady za užívání), nesvědčí mu žádný právní titul, na základě kterého by k ní mohl nabýt vlastnické právo, v současné době mu nesvědčí ani legitimní očekávání, že se tak stane, neboť doba, v níž mělo dojít k uzavření kupní smlouvy, již skončila a žalovaný se nedomáhal svého práva žalobou na nahrazení projevu vůle. V souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku dovolacího soudu (a s ohledem na rozsudky Nejvyššího soudu, které citoval) pak uzavřel, že žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu, že je-li předmětem vyklizení nebytový prostor, nelze žalobu zamítnout s poukazem na §3 obč. zák., je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (vydanou po napadeném rozhodnutí), a to s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm byl vyjádřen názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že již v době jeho rozhodování byly jeho závěry v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (poukázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 3571/10 a sp. zn. II. ÚS 1355/13) a že obsah smluvního ujednání ze dne 14. 7. 1997 vyložil v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. formalisticky, aniž přihlédl ke skutečné vůli účastníků, účelu tohoto ujednání a k celému procesu předchozích jednání mezi nimi. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce v obsáhlém dovolacím vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné, odvolací soud se otázkou dobrých mravů zabýval, jeho závěr, že žaloba na vyklizení není uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je věcně správný a napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je i v souladu se závěry vyjádřenými v citovaném rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť na straně žalobce vystupuje insolvenční správce a předmětná nebytová jednotka je součástí majetkové podstaty (žaloba na její vyloučení byla pravomocně zamítnuta před vyhlášením napadeného rozhodnutí). Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 2151/2015-229, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky možného odepření výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení nebytových prostor pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a „nájemní smlouvy“ - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích v minulosti dovodil, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu v typově obdobné věci ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012).
Tato rozhodovací praxe však byla překonána (byť až po vydání napadeného rozhodnutí) výše citovaným R 15/2015, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.
Lze-li výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení nebytových prostor odepřít pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a žalovaný v řízení tvrdí, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. mělo být aplikováno, musí se soud zabývat všemi skutečnostmi významnými pro závěr, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobce. Přitom v souladu s R 15/2015 soud nesmí opomenout na straně žalobce, že jde o insolvenčního správce a musí přihlédnout i ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního dlužníka. To však neznamená, že by se soud neměl nadále zabývat i skutečnostmi na straně žalovaného, na něž ostatně kladl důraz ve svých rozhodnutích týkajících se obdobné problematiky i Ústavní soud [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1355/13, ze dne 26. 11. 2013 (N 201/71 SbNU 377)]. V nich Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. Pro případnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. je tak v této věci významná i skutečnost, zda žalovanému stále svědčí tzv. právo legitimního očekávání, že se stane vlastníkem předmětné nebytové jednotky. Významné pro tento závěr je zjištění, zda a s jakým výsledkem se žalovaný domáhal u soudu po žalobci splnění jeho povinnosti uzavřít kupní smlouvu, k níž se zavázali ve smlouvě o smlouvě budoucí (oproti konstatování odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí vyplývá z obsahu spisu – viz č. l. 10 – že žalovaný zřejmě podal žalobu na nahrazení projevu vůle u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 188/2008). Odvolací soud (vycházeje z tehdejší rozhodovací praxe dovolacího soudu) se však těmito skutečnostmi nezabýval, jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Je přitom nerozhodné, že R 15/2015 byl vyhlášen (a posléze i uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) až po vydání napadeného rozsudku.
Dovolací soud tedy rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu