ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2195.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2195/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. P. , M. p. B., zastoupené Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované Ing. I. P. , P., zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 183/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 54 Co 458/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Markéty Koubíkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 54 Co 458/2015-102, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2015, č. j. 29 C 183/2014-66, tak, že uložil žalované vyklidit tam specifikovanou bytovou jednotku do 30 dnů od právní moci rozsudku a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit.
S ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětný byt dovolatelka užívá bez právního důvodu nejpozději po výzvě žalobkyně k vyklizení bytu (po uplynutí tam stanovené lhůty) – tj. od 30. 10. 2013 (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (případně hodnocení důkazů), dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu