ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2708.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2708/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně V. S., s místem podnikání Olomouc, Holice 857, zastoupené Mgr. et Mgr. Lenkou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Legionářská 1319/10, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 72/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2015, č. j. 12 Co 586/2014-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (odvolací soud) ze dne 22. 1. 2015, č. j. 12 Co 586/2014-90, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově (soud prvního stupně) ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 C 72/2014-65, jímž zamítl žalobu, aby byly z exekuce nařízené ve prospěch oprávněné (žalované) proti povinnému V. T. usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2012, č. j. 32 EXE 2438/2012-10, prováděné soudním exekutorem JUDr. Jiřím Petruněm v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 065 EX 02171/12, vyloučeny tam specifikované věci, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Při řešení otázky procesního práva – dokazování (§120 o. s. ř.) a poučovací povinnosti (§118a o. s. ř.) postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněný pod číslem 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyni se v řízení před soudem prvního stupně dostalo u jednání konkrétního poučení v souladu s ustanovením §118a odst. 1, 3 o. s. ř., a to ještě před koncentrací řízení. Soud v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl všechny důkazy, které navrhovala, a přesto žalobu zamítl s tím, že svá tvrzení neprokázala, přehlíží, že soud vzal za prokázáno, že si pořídila druhově obdobné věci (jako byly ty, jež byly exekutorem sepsány), měla je tedy ve svém účetnictví (a proto k této otázce nebylo potřeba provádět další důkazy, které navrhla), nebylo však prokázáno, že jde o tytéž věci, které jsou předmětem žaloby.
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu