ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2862.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2862/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) M. V. K. , zastoupeného zákonnými zástupci Ing. P. K., a Mgr. Y. R., a b) P. K. , obou právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Hasičská 551/52, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 2.174.116 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 22/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 64 Co 184/2014-854, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2014, č. j. 28 C 22/2008-639, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 1.697.374 Kč s příslušenstvím a 476.742 Kč s příslušenstvím, které měly představovat náhradu za nucené omezení vlastnického práva žalobců z důvodu regulace nájemného za dobu od 1. 11. 2002 do 31. 12. 2006.
Závěr odvolacího soudu, že omezení vlastnického práva dovolatelů nebylo takové intenzity, aby jim vznikl nárok na náhradu za toto omezení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla posouzena jinak. Náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem (např. k rozdílu mezi výší regulovaného a obvyklého nájmu v daném místě či k poměru částí domu zatížených regulovaným nájemným k částem takto nezatíženým) neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva tedy nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva, nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví; tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.
Dovolání žalobců tak není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustné, a proto ho Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu