ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.310.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 310/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. P. a b/ L. P. , zastoupených JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, proti žalovanému P. D. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní 324/12a, o zaplacení částky 108.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 314/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 17 Co 107/2015-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.403,- Kč k rukám JUDr. Luďka Trundy, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. května 2015, č. j. 17 Co 107/2015-201, potvrdil rozsudek ze dne 6. října 2014, č. j. 42 C 314/2010-183, v napadeném výroku III., jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) na náhradě nákladů řízení částku 50.440,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili) není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu předloženou otázku zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil, a to výtkou (korespondující s jeho odvolací námitkou, že z rozsudku soudu prvního stupně není patrné, za jaké úkony právní pomoci byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení), jejímž prostřednictvím namítl zřejmě vadu (odvolacího) řízení. V tomto směru totiž nenastolil žádnou otázku týkající se výkladu procesního předpisu, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
V usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014 (tj. v rozhodnutí, na které dovolatel odkázal v dovolání), Nejvyšší soud vyložil, že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by přitom šlo tehdy, kdyby účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 9. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 1470/2014, z 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2308/2015, a z 22. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, a sdílí je i v projednávané věci.
V posuzovaném případě však nelze z obsahu spisu dovodit, že by žalobci využitím práva nechat se v řízení zastoupit advokátem sledovali (namísto poskytnutí právní pomoci od zvoleného advokáta) poškození dovolatele v souvislosti s následnou náhradou jím vzniklých nákladů řízení. Na závěr o zneužití uvedeného práva nelze usuzovat jen z toho, že zplnomocněný advokát JUDr. Luděk Trunda jim v řízení poskytl některé úkony právní služby prostřednictvím svého tehdejšího zaměstnance R. S. (jakožto řádně zmocněného substituta), jenž je posléze – po odvolání plné moci zmíněnému advokátovi – zastupoval jako jejich obecný zmocněnec. Předně uvedenou okolnost nelze pojímat tak, že „veškeré úkony, včetně účasti na ústních jednáních, činil Radim Sklenář jako obecný zmocněnec“ . Ostatně jestliže by uvedené zpodobnění korespondovalo obsahu spisu, nebylo by namístě dovolávat se zneužití práva žalobců na advokátní zastoupení, jak to činí dovolatel v dovolání, nýbrž bylo by namístě namítat nesprávné posouzení příslušnosti jimi zvoleného advokáta k advokátnímu stavu. Kromě toho nelze ani opomenout, že pokud by žalobci skutečně využili práva nechat se v řízení zastupovat advokátem nikoli k účelnému uplatňování nebo bránění svých práv, ale kvůli snaze poškodit dovolatele následnou náhradou jim vzniklých nákladů řízení, neměli by žádný důvod k tomu, aby se v určitém úseku řízení nechali zastupovat obecným zmocněncem, jak to učinili. Odměna za zastupování totiž patří k nákladům řízení zásadně jen tehdy, je-li zástupcem advokát (srov. §137 odst. 2 o.s.ř.). Je přitom zřejmé, že účastník řízení zneužívající svá procesní práva s úmyslem poškodit jiného účastníka bude mít snahu jeho újmu spíše navyšovat, než omezovat. Dovolatelova úvaha, že žalobci si pro zastupování v řízení zvolili zástupce z řad advokátů „pouze formálně“ , tudíž v nastíněném kontextu postrádá rozumný smysl.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe, jestliže – na základě skutečností seznatelných z obsahu spisu – považoval odvolací soud za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva rovněž náklady, jež vznikly žalobcům v souvislosti s tím, že je v řízení po určitou dobu zastupoval advokát.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu