ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3881.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3881/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. M. M. , zastoupené JUDr. Milošem Novákem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 926/19, proti žalované SOLOX s.r.o. , se sídlem v Liberci XXX – Vratislavicích nad Nisou, Tanvaldská 41, IČO: 63148757, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Petrská 1136/12, o zaplacení částky 650.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 297/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. října 2015, č. j. 83 Co 166/2015-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.552,- Kč k rukám Mgr. Štěpána Brunclíka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Petrská 1136/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jako soudu odvolacího ze dne 7. října 2015, č. j. 83 Co 166/2015-358 (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila), odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (resp. jeho části), jak to učinila dovolatelka konstatováním (nadto zcela obecným), že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ . Z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být – v zájmu náležitého vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání – zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013).
Dovolatelka však zejména výslovně neuvedla, kterou konkrétní otázku hmotného (či procesního) práva má v tomto směru na mysli, a tuto otázku nelze (jednoznačně) identifikovat ani z celkového obsahu dovolání. Dovolací soud však přesto v tomto případě výjimečně dodává následující. Měla-li na mysli – především vzhledem k odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2145/2004 a 32 Cdo 389/2008 – (pouze) otázku bezdůvodného obohacení, resp. že podle názoru odvolacího soudu nejde požadovanou částku přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), neboť vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení předmětu nájmu by se mohla domáhat pouze v případě, kdy by provedenými stavebními úpravami zhodnotila pronajatý byt bez souhlasu (původního) pronajímatele (o takový případ zde evidentně nejde). Ani v takovém případě by se však vydání bezdůvodného obohacení nemohla úspěšně domoci vůči novému pronajímateli (zde vůči žalované), který později nabyl nemovitost, v níž se dotčený byt nachází (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu z 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, uveřejněný pod č. C 1513 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V této souvislosti však nelze ani přehlédnout, že dovolatelka se v dovolání snad pokusila zpochybnit rovněž správnost právního názoru, jejž odvolací soud ve skutečnosti neučinil (námitkou, že nepřiznat jí uplatněný nárok se příčí dobrým mravům). Měla-li však na mysli rovněž otázku protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), pak jde-li o náklady rekonstrukce původního bytu 2+1 učiněné v letech 1992 a 1993, nemohl být uplatněný nárok na peněžité plnění podřazen – podle zjištěných okolností případu – pod citované ustanovení už proto, že dotčenou rekonstrukci provedla dovolatelka dříve, než jí byl předmětný byt přenechán do nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003). I kdyby tomu tak nebylo, nelze ztratit ze zřetele, že následnou přestavbou daného bytu (na byt 3+1), byť uskutečněnou za trvání nájemního poměru, nájem původního bytu 2+1 zanikl (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, uveřejněné pod C 3754 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, či nejnověji z 26. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 1265/2016), přičemž žalovaná není subjektem, jenž byl pronajímatelem ke dni skončení nájmu bytu 2+1 a jenž by tak měl vypořádat investice dovolatelky do pronajaté věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněný pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura). Z titulu práv zakotvených v §667 odst. 1 obč. zák. pak dovolatelka nemůže po žalované požadovat nárokované peněžité plnění ani za zmíněnou přestavbu původního bytu 2+1, neboť o změny předmětu nájmu ve smyslu citovaného ustanovení nejde v případě, kdy v důsledku provedených změn vznikl nový předmět, typicky věc – v tomto případě stavební úpravou (nově) vzniklý (a takto i kolaudovaný) byt 3+1 (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 879/2016).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu