ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3923.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3923/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Credit & dividend consult s.r.o. , se sídlem v Neratovicích, Kojetická 1026, IČO: 25071475, zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem v Mělníku, Krombholcova 327/15, proti žalované Š. S. , N., o určení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 114/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 26 Co 531/2014-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pronajímatelka „bytu, resp. bytové jednotky o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v pátém podlaží bytového domu v N. – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 27. března 2014) určení, že počínaje dnem podání žaloby činí nájemné z předmětného bytu 5.300,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 5 C 114/2014-44, určil, že počínaje dnem 27. března 2014 činí nájemné z předmětného bytu 4.300,- Kč měsíčně (výrok I.), ohledně další částky 1.000,- Kč měsíčně žalobu zamítl (výrok II. – dále také „zamítavý výrok II.“) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že byly splněny předpoklady pro stanovení (určení) nájemného z bytu soudem podle §696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), který aplikoval na zjištěný skutkový stav s odkazem na ustanovení §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobě však vyhověl jen zčásti, neboť – vycházeje ze znaleckého posudku znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o., založeného ve spisu sp. zn. 5 C 253/2013 téhož soudu (dále jen „znalecký posudek“) – dospěl k závěru, že obvyklé (tržní) nájemné z předmětného bytu dosahovalo od března 2014 výše 4.300,- Kč měsíčně a nikoli žalobkyní požadovaných 5.300,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 26 Co 531/2014-57, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, který – byť rovněž s odkazem na ustanovení §3074 odst. 1 o. z. – posuzoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) podle §2249 o. z., jde-li o určení nájemného z bytu soudem do výše, která je v místě a čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu (§2249 odst. 3 věta třetí o. z.). V této souvislosti však konstatoval, že „právní úprava účinná od 1. 1. 2014 se v základních rysech s předchozí úpravou shoduje“ , a proto podle jeho názoru použití jiné (nové) hmotněprávní úpravy nemělo zásadní vliv na správnost (zamítavého výroku II.) rozsudku soudu prvního stupně, i když tento soud postupoval podle předchozí právní úpravy. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku pak pokládal za správné rovněž právní názory, které na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud prvního stupně.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázka vymezení pravidel, podle nichž musí soud postupovat při určení výše nájemného z bytu, byla v poměrech dřívější právní úpravy v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil přesto, že uplatněný nárok nesprávně (viz posléze uvedený výklad) posoudil podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.
V návaznosti na právě uvedené dovolací soud zdůrazňuje, že práva a povinnosti účastníků týkající se úpravy nájemného z bytu posuzoval ve smyslu §3074 odst. 1 věty první za středníkem o. z. podle dosavadních právních předpisů, tedy výhradně podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. Proces zvyšování nájemného z bytu byl zákonem (viz §696 odst. 2 obč. zák.) upraven jako dvoufázový, tj. nejprve vyjednávání účastníků nájemního vztahu o zvýšení nájemného podle písemného návrhu pronajímatele doručeného nájemci (§696 odst. 2 věty první a druhá obč. zák.) a poté v případě jeho neúspěchu – avšak jen na návrh pronajímatele podle §696 odst. 2 věty třetí obč. zák. – řízení o určení nájemného soudem (§696 odst. 2 věty čtvrtá a pátá obč. zák.). Byl-li – jako v daném případě – takto upravený (dvoufázový) proces zahájen (doručením hmotněprávního návrhu pronajímatele podle §696 odst. 2 věty první obč. zák.) před 1. lednem 2014, dokončí se podle dosavadních právních předpisů i v tom (hraničním) případě, že právo, aby výši nájemného z bytu určil soud, vzniklo pronajímateli až po uvedeném datu, jako tomu bylo i v projednávané věci. V posuzovaném případě byl proces zvyšování nájemného z bytu zahájen v době do 31. prosince 2013, a to hmotněprávním písemným návrhem pronajímatelky (učiněným dne 25. října 2013 podle §696 odst. 2 věty první obč. zák.), který byl žalované doručen dne 12. listopadu 2013 a který nebyl akceptován. S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozí části tohoto odstavce, se musí následné soudní řízení o návrhu pronajímatelky na zvýšení nájemného „dokončit“ podle dosavadních předpisů (podle §696 odst. 2 věty třetí a čtvrté obč. zák.), jelikož žalobkyně v něm uplatnila právo vyplývající z neúspěšného vyjednávání účastníků nájemního vztahu započatého v době do 31. prosince 2013 (viz §3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.). Jelikož dřívější právní úprava zvyšování nájemného soudem se řídila obdobnými pravidly jako nynější právní úprava (§696 odst. 2 věty čtvrtá a pátá obč. zák. a §2249 odst. 3 věta třetí o. z.), nemohla nesprávná aplikace hmotněprávního předpisu odvolacím soudem způsobit nesprávnost jeho rozhodnutí. Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že bude-li se řízení o zvýšení nájemného soudem řídit dosavadními předpisy, je vyloučena aplikace ustanovení §3 odst. 1 nařízení vlády č. 453/2013 Sb., na něž se dovolatelka odvolávala v dovolání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2291/2015).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku), z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně
– čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že obvyklé nájemné z předmětného bytu činí od března 2014 částku 4.300,- Kč měsíčně. Uvedené přitom v plném rozsahu platí také ve vztahu k dovolací výtce, že „výše navrženého nájemného v částce 5.300,- Kč měsíčně odpovídá cenám předepsaným na cenové Mapě nájemného zveřejněné Ministerstvem pro místní rozvoj ČR“ . Údaje dříve poskytované zmíněnou „mapou“ totiž nebyly právně závazné; nadto šlo o údaje toliko „orientační“ (přehledové) a tudíž ne zcela směrodatné. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl na základě učiněných skutkových zjištění (svědčících mimo jiné i o zhoršené kvalitě bytu) k závěru, že úroveň obvyklého nájemného ze srovnatelných bytů byla v příslušném místě a čase nižší než udávala dotčená cenová mapa pro byty ve standardním technickém stavu, šlo o úsudek, který učinil v rámci zjišťování skutkového stavu a nikoli při jeho právním posouzení.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že při úpravě (zde zvýšení) nájemného podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. nelze zohledňovat sociální poměry nájemce bytu. Je tomu tak proto, že pro určení (změnu) nájemného z bytu (konstitutivním) rozhodnutím soudu (pro futuro) je – v poměrech právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních – rozhodující jen to, že takto stanovená výše nájemného respektuje vůli žalobce vyjádřenou v žalobním návrhu (soud je omezen žalobním návrhem v tom smyslu, že jej nemůže překročit) a jím vymezený předmět řízení (soud nesmí z podnětu žaloby na zvýšení nájemného rozhodnout o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného rozhodnout o jeho zvýšení) a odpovídá podmínkám na trhu s byty, které v době podání žaloby panovaly v místě, kde se předmětný byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015, a z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2906/2015). V uvedených souvislostech však odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) nelze vytknout jakékoli pochybení. Při úpravě (zvýšení) nájemného z předmětného bytu totiž nepřihlížel k sociálním důvodům na straně žalované, jak se dovolatelka snaží v dovolání podsouvat, nýbrž výši nájemného stanovil na podkladě znaleckého posudku, jenž její osobní poměry nebral nikterak na zřetel. Při právním posouzení věci se přitom náležitě vypořádal také s probíhající rekonstrukcí předmětného domu a nic na tom nemění, že z příčin rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně (jehož právní názory dále rozvinul) ji pro úpravu nájemného z bytu nepovažoval za rozhodnou. Nelze tudíž hovořit o tom, jak v této souvislosti nesprávně činí dovolatelka, že „soudy se nezabývaly skutečností, že zvýšené nájemné není žalobcem požadováno pouze na dobu minulou a současnou, ale taktéž a zejména na dobu budoucí“ . Navíc i podle přesvědčení dovolacího soudu lze při změně nájemného z bytu postupem podle §696 odst. 2 až 4 obč. zák. vycházet pouze z aktuálního (prokázaného) a nikoli (též) budoucího (hypotetického) stavu bytu. Zbývá již jen dodat, že poukázala-li dovolatelka rovněž na to, že „revitalizace domu byla dokončena v srpnu 2014“ , učinila tak až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Konečně dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k citovanému výroku schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. To dovolacímu soudu znemožňuje, aby se účinně zabýval správností uvedeného nákladového výroku.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu