ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4794.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4794/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Moravské Ostravy a Přívozu , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše 555/6, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené Mgr. Milanem Dančíkem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická 1324/9, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 88/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2015, č. j. 8 Co 204/2015-105, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit (odstraněním velkoplošných reklamních zařízení a čekáren městské hromadné dopravy) pozemky specifikované v žalobě, jež se nacházejí na území statutárního města O. (dále jen „předmětné pozemky“), a to s odůvodněním, že žalovaná je užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 3. dubna 2007, ve znění pozdějších dodatků, a že nájemní poměr k nim zanikl dne 30. června 2013 uplynutím doby, na níž byl sjednán.
V podání ze dne 27. ledna 2014, jímž se žalovaná vyjádřila k žalobě, mimo jiné namítla, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc českých soudů. V této souvislosti nejprve uvedla, že předmětné pozemky neužívá na základě nájemní smlouvy zmíněné v žalobě (která je podle jejího názoru absolutně neplatná), nýbrž na podkladě smlouvy ze 17. dubna 1991, ve znění pozdějších dodatků (dále též jen „Smlouva“), kterou žalobce uzavřel s její právní předchůdkyní – společností Deutche Plakat – Werbung GmbH (dále jen „jmenovaná společnost“). Poté zdůraznila, že posléze uvedená smlouva obsahovala rovněž ujednání, že pravomoc soudu se řídí místem sídla podniku jmenované společnosti, jímž bylo město K. ve Spolkové republice Německo, a dodala, že práva a povinnosti vyplývající pro jmenovanou společnost ze Smlouvy na ni přešly v důsledku koupě části jejího podniku realizované smlouvou uzavřenou 17. května 1996 (dále jen „Smlouva o prodeji části podniku“).
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 55 C 88/2013-90, shora uvedenou námitku žalované zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 2. června 2015, č. j. 8 Co 204/2015-105, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí dané věci není Smlouvou vyloučena, byť si v ní smluvní strany pro řešení vzájemných sporů dohodly příslušnost cizozemského (zde německého) soudu podle §37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 30. června 1992 (dále jen „ZMPS“). Podle jejich názoru je tomu tak proto, že pravomoc soudu k řešení sporů ze Smlouvy je sice i nadále určena podle místa sídla podniku, avšak na základě Smlouvy o prodeji části podniku je nyní tímto místem sídlo podniku žalované, které je situováno v České republice.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila konstatováním, že při řešení otázky pravomoci českých soudů v této věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97 – namítla, že na obsah dohody, jíž byla podle §37 odst. 3 ZMPS založena pravomoc (mezinárodní příslušnost) cizozemského (německého) soudu podle místa sídla její právní předchůdkyně, nemohly mít žádný vliv okolnosti nastalé po jejím uzavření, a že tedy citovaná dohoda, obsažená ve Smlouvě, nepozbyla závaznost v důsledku uzavření Smlouvy o prodeji části podniku, jak se oba soudy mylně domnívaly. Z toho dovozovala, že dohodou o příslušnosti německého soudu pro řešení sporů ze Smlouvy byla platně vyloučena pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí daného sporu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že řízení o vyklizení předmětných pozemků se podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda i přes dohodu o příslušnosti německého soudu uzavřenou v režimu §37 odst. 3 ZMPS je dána pravomoc českých soudů v předmětném majetkovém sporu (v řízení o vyklizení nemovitostí nacházejících se v České republice), resp. zda tato pravomoc mohla být uvedenou dohodou platně vyloučena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolenost předmětu právního úkonu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 68/2004 časopisu Soudní judikatura). K tomu lze jen dodat, že platí-li uvedený závěr i pro rozhodčí smlouvu (o tom svědčí např. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz také právní větu, s níž byl pod č. 35/2014 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013), neexistuje jediný rozumný důvod, proč by neměl platit též pro dohodu o určení příslušnosti cizozemského soudu ve smyslu §37 odst. 3 ZMPS. Obě zmíněné smlouvy totiž ve svých důsledcích směřují ke stejnému účinku (k tomu viz posléze uvedený výklad). Otázku otevřenou dovolacímu přezkumu proto dovolací soud posuzoval podle právních předpisů účinných v době uzavření Smlouvy.
Podle §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy a ve znění do 30. června 1992 (dále opět jen „ZMPS“, příp. též „zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním“), pravomoc československých (nyní českých) soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých (nyní českých) předpisů jejich příslušnost. Příslušností českých soudů podle tohoto ustanovení je přitom míněna příslušnost místní (obecná, výlučná nebo na výběr daná) ve smyslu ustanovení §84 až 89a o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. února 2004, sp. zn. 32 Odo 374/2003).
Podle §37 odst. 3 ZMPS československá organizace (nyní česká právnická osoba) může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu. Ve smyslu ustanovení §64 písm. a/ ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže uznání brání výlučná pravomoc orgánů československých (nyní orgánů České republiky) nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti československých (nyní českých) soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu.
Ve smyslu ustanovení §88 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „o. s. ř. ve znění do 31. prosince 1991“), namísto obecného soudu odpůrce (nyní žalovaného) je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písm. b/ (příslušný podle písm. b/ byl soud, který rozhodoval o rozvodu, šlo-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich bezpodílového spoluvlastnictví nebo jiného majetku anebo o zrušení práva společného užívání bytu, popřípadě pozemku; o tento případ zde evidentně nejde).
Již ve Zhodnocení poznatků z používání některých ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a mezinárodních smluv, projednaném a schváleném občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR dne 27. srpna 1987, Cpjf 27/86, a uveřejněném pod č. 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že k vymezení pravomoci čs. justičních orgánů vůči cizině dochází v mezinárodním právu procesním dvojím způsobem. Děje se tak jednak čs. právními předpisy, jimiž jsou vytyčeny meze tuzemské pravomoci justičních orgánů, které tvoří zároveň hranice jejich tzv. mezinárodní pravomoci. Na druhé straně dochází k tomu zároveň i nepřímým vymezením tzv. mezinárodní pravomoci nebo příslušnosti cizích orgánů. Tím pak jsou v poměru k ČSSR určeny (připuštěny) hranice jurisdikce justičních orgánů jednotlivých cizích států, a to s výslovným uvedením těch věcí, v nichž je cizí jurisdikce vyloučena (srov. §39 odst. 1, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 písm. c/ zákona č. 97/1963 Sb.). Takto čs. právem určené vymezení není však nezměnitelné. Může být modifikováno mezinárodní smlouvou, uzavřenou mezi ČSSR a jinými státy, a také platnou smlouvou prorogační (§37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb.) nebo smlouvou rozhodčí (§2 až §4 zákona č. 98/1963 Sb.) anebo i uznávanými pravidly mezinárodního práva veřejného (srov. §47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.). V této souvislosti pokládá dovolací soud za příhodné zmínit, že v době uzavření Nájemní smlouvy nebyla pro tehdejší ČSFR a Spolkovou republiku Německo závazná žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc justičních orgánů smluvních států k řízením o právních vztazích k nemovitostem odlišně od tuzemských (vnitrostátních) právních předpisů.
V předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že v ustanovení §37 odst. 3 ZMPS jde o tzv. prorogaci. Prorogací se rozumí dohoda stran o řešení jejich sporu určitým konkrétním (zde cizozemským) soudem. Význam citovaného ustanovení spočívá v tom, že je-li platně sjednána dohoda smluvních stran o rozhodování případných sporů „před občanskoprávním soudem“ jiného státu, je tím – stejně jako v případě platné rozhodčí smlouvy – vyloučena pravomoc českých soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97, tj. rozhodnutí, na něž dovolatelka odkázala v dovolání, a dále rovněž z 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 22/2006, uveřejněné pod č. 50/2007 časopisu Soudní judikatura). Účinnost prorogace cizího soudu podle §37 odst. 3 ZMPS může – i s přihlédnutím k ustanovení §64 písm. a/ ZMPS – přicházet pro české soudy v úvahu pouze v majetkovém sporu, pro nějž není vyhrazena výlučná pravomoc, přičemž tato účinnost je zároveň podmíněna daností nikoli výlučně české pravomoci, což znamená, že prorogací se cizí soudní pravomoc nezakládá, neboť už před prorogací existovala (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1209/2003, a tam citovanou odbornou literaturu). Podmínkou přípustnosti (dovolenosti) prorogační úmluvy je tedy mimo jiné neexistence výlučné pravomoci českých soudů k projednání určité věci; logicky vzato totiž nelze uznat za právně závaznou (platnou) prorogaci, která v konečném důsledku může vést toliko k vydání – z pohledu českého práva – nezávazného (v tuzemsku neuznatelného ani nevykonatelného) rozhodnutí cizozemského soudu (§64 písm. a/ ZMPS).
Výlučná pravomoc českých soudů znamená, že určité záležitosti smějí projednávat výhradně jen tuzemské justiční orgány. Z ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním vyplývá výlučná pravomoc českých soudů ve věcech nezletilých českých občanů, i když žijí v cizině (§39 odst. 1 ZMPS), prohlášení za mrtvého českého občana (§43 odst. 1 ZMPS), či projednání nemovitého dědictví, které je v České republice, tj. i kdyby šlo o nemovité dědictví po cizinci (§45 odst. 1 písm. c/ ZMPS). Z povahy věci a také z ustanovení §88 o. s. ř. pak vyplývá i v dalších případech, mimo jiné např. pro řízení o právech k nemovitosti na území České republiky (srov. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé, 7. vydání, Brno: Doplněk, 2009, str. 386). Takovým řízením je přitom nepochybně rovněž řízení o vyklizení nemovitosti nacházející se v tuzemsku. Z hlediska jeho předmětu se totiž bezprostředně týká (zpravidla věcného) práva k dotčené nemovitosti, a tudíž je vedeno ohledně hmotněprávního vztahu (založeného zejména neoprávněným zásahem do vlastnického práva), jehož obsah je výhradně svázán s místem polohy nemovitosti, tj. s územím České republiky.
S přihlédnutím k uvedenému lze tedy uzavřít, že i kdyby (snad) smluvní strany zamýšlely prorogační dohodou (§37 odst. 3 ZMPS), obsaženou ve Smlouvě, založit příslušnost německého soudu též pro řízení o vyklizení předmětných pozemků (tj. nemovitostí situovaných v České republice, resp. v tehdejším ČSFR), nemohly tím platně vyloučit pravomoc českých soudů k témuž řízení, jelikož pravomoc tuzemských justičních orgánů byla v tomto směru výlučná (srov. §64 písm. a/ a §37 odst. 1 ZMPS ve spojení s §88 písm. h/ o. s. ř. ve znění do 31. prosince 1991; k příslušnosti soudu, v jehož obvodu se nachází vyklizovaná nemovitost, viz rovněž rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí v konečném důsledku správné, pročež dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu