ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5089.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5089/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Š. L. , M., zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalovanému Ing. J. L. , O., zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 261/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2015, č. j. 8 Co 220/2015-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2015, č. j. 8 Co 220/2015-97, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2015, č. j. 62 C 261/2014-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 20. 8. 2014 domáhala vyloučení nemovitých věcí z exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Čeňka Bělasty, Exekutorský úřad v Bruntále, pod sp. zn. 005 EX 1147/2013, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrální území B., obec B. na LV č. 4240, a to pozemku parc. č. 2878/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je, a na němž stojí, stavba Bruntál, pozemku parc. č. 2878/2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 2878/3, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 2879/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je, a na němž stojí, stavba B., pozemku parc. č. 2879/2, ostatní plocha, postižených exekučním příkazem k provedení exekuce prodejem nemovitostí ze dne 29. 7. 2014, č. j. 005 EX 1147/2013-151. Žalobu odůvodnila zejména tím, že soudní exekutor již dříve vedl ve prospěch žalobce exekuci pro vymožení téže povinnosti z totožného exekučního titulu stejným způsobem a že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 4. 2008, č. j. 12 C 50/2007-51, byly předmětné nemovitosti z této dřívější exekuce vyloučeny, což představuje pro exekutora překážku věci pravomocně rozsouzené a opakované provádění exekuce je nepřípustné. Dále poukázala na skutečnost, že exekučním příkazem vymáhaná pohledávka vznikla sice za trvání manželství žalobkyně a povinného, ale tento závazek vznikl výlučně povinnému při používání majetku, který náležel výhradně jemu, a vymáhaná pohledávka tak nikdy nemohla být součástí společného jmění manželů, proto by měly být výše uvedené nemovitosti vyloučeny z exekuce.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 10. 2014, č. j. 62 C 261/2014-24, žalovaného prostřednictvím jeho zástupce ve smyslu ustanovení §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve věci ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil, a rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 62 C 261/2014-71, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9.356 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Lorence. Dovodil, že usnesení o výzvě k vyjádření ve věci bylo žalovanému spolu se žalobou doručeno k rukám jeho právního zástupce dne 23. 10. 2014, že žalovaný se ve stanovené lhůtě (do 24. 11. 2014) ve věci písemně nevyjádřil, a že se proto má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalobou uplatněný nárok uznal. Protože předmětem řízení je věc, v níž lze uzavřít a schválit smír, soud prvního stupně rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §153a odst. 3 občanského soudního řádu žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2015, č. j. 8 Co 220/2015-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.178 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Lorence. Odvolací soud dovodil, že žalovanému byla usnesením ze dne 13. 10. 2014, které mu bylo doručeno dne 23. 10. 2014, uložena ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. povinnost, aby se k žalobě ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil. Žalovaný se písemně vyjádřil ve věci až podáním ze dne 27. 11. 2014, kterým požádal o prodloužení lhůty k vyjádření s odůvodněním, že byl hospitalizován a je vážně nemocen. Odvolací soud uzavřel, že pokud se žalovaný nemohl pro nemoc vyjádřit ve stanovené lhůtě, pak měl tuto skutečnost soudu sdělit ještě před uplynutím lhůty. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť vyjádření nepodal z vážného důvodu, ani pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., protože žaloba neobsahovala skutečnosti, svědčící o její důvodnosti. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky, zda žalovanému bránil v podání vyjádření vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., v důsledku něhož nenastala fikce uznání nároku, ačkoliv se na výzvu soudu nevyjádřil včas písemně ve věci samé, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. (srov. §114b odst. 1 o. s. ř.).
K podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. §114b odst. 2 větu první o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle §114c o. s. ř. nebo po prvním jednání ve věci (srov. §114b odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst. 4 o. s. ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (srov. §114b odst. 5 o. s. ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. §153a odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem (srov. §114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas; jestliže tedy žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. rozumí vážným důvodem, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě vážným důvodem, který mu zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která mu zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, který byl uveřejněn pod č. 51/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci žalovaný zdůvodnil, proč se ve věci písemně nevyjádřil včas, tím, že jeho právnímu zástupci, jemuž byla výzva doručena, byl v druhé polovině září roku 2014 (tj. přede dnem doručení výzvy) zjištěn lymfopepiteliální karcinom nosohltanu a nejprve byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Ostravě a následně v pracovní dny denně dojížděl sanitkou z Bruntálu do Ostravy a zpět, přičemž tato situace trvala po celou dobu, která mu byla stanovena k vyjádření k žalobě dle §114b odst. 1 o. s. ř. a zástupce žalovaného v ní prokazatelně nebyl schopen výkonu práce, což vyplývá mimo jiné ze zprávy jeho ošetřujícího lékaře MUDr. R. Š. ze dne 7. 1. 2015. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu jde podle názoru dovolacího soudu zcela nepochybně o takovou událost, která ospravedlňuje nejen to, že žalovaný nepodal písemné vyjádření ve věci ve lhůtě do 24. 11. 2014, ale i skutečnost, že v době do 24. 11. 2014 ani soudu nesdělil, že má vážný důvod, pro který nemohl podat vyjádření ve věci ve lhůtě. Nečinnost žalovaného v tomto směru proto nemohla mít za následek, že by se o nároku, který byl vůči němu uplatněn žalobou, mohlo mít za to, že ho uznává (§114b odst. 5 o. s. ř.), a že by ve věci mohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu