ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5119.2014.2
sp. zn. 26 Cdo 5119/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči -Vnitřním Městě, Karlovo nám. 32/26, proti povinnému R. M. , N. B., zastoupenému Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409/6, o zastavení exekuce pro 79 955 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 EXE 4309/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. června 2014, č. j. 83 Co 64/2014-51, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 12. 2013, č. j. 9 EXE 4309/2012-41, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, dospěl-li k závěru, že úhrady povinného na účet soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, v celkové výši 79 955 Kč nelze považovat za plnění povinného „mimo exekuční řízení“, ale o platby, které se pokládají za plnění vymožené soudním exekutorem v exekučním řízení (s odkazem na §46 odst. 4 větu čtvrtou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 26. 6. 2014, č. j. 83 Co 64/2014-51, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzal za nesporné, že povinný částečná plnění na vymáhaný závazek vůči oprávněné poukazoval po „zahájení provádění exekuce“ na účet soudní exekutorky; takové plnění se považuje za vymožené, neboť exekuce v tomto rozsahu zaniká ze zákona. Odvolací soud na podporu svého závěru citoval §46 odst. 4 a §51 písm. c) ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 a §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), a podotkl, že stejný závěr platil i před 1. 1. 2013, byť to nebylo v zákoně výslovně vyjádřeno. Exekuci proto nelze zastavit tam, kde již byla provedena tím, že soudní exekutor plnění vymohl.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel v dalších částech dovolání vylíčil skutkový základ vztahu účastníků a způsob, jakým splácel pohledávku oprávněné včetně uvedení důvodu, pro který nebyl schopen ve smíru ujednaným splátkám dostát. Vyjádřil se ke svým osobním a příjmovým poměrům (pracovní neschopnost v důsledku úrazu bederní páteře), jež mu dočasně bránily splácet, a ke komunikaci s exekutorským úřadem. Zdůraznil, že od ledna 2014 pokračoval v umořování pohledávky oprávněné splátkami po 2 000 Kč měsíčně. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož exekuci nelze v rozsahu plnění povinného na účet soudního exekutora v době po vydání exekučního příkazu zastavit, považuje za nesprávný. Protože odvolací soud nerozhodl o tom, že jistina pohledávky oprávněné byla již uhrazena, způsobil tím újmu na právech povinného, neboť oprávněná nepovažuje jistinu za uhrazenou a povinný s ní z tohoto důvodu nemůže jednat o „možném prominutí úroků z prodlení“. Splátky dovolatele byly soudní exekutorkou poukazovány nejprve na úroky, což vedlo k pomalejšímu umořování dluhu. Fakticky má dovolatel oprávněné zaplatit čtyřikrát více, než kolik od ní úvěrem získal. „Požadavek“ oprávněné na zaplacení částky je v rozporu s dobrými mravy, byť si je povinný vědom, že se v tomto směru jedná o otázku nalézacího řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení ve výroku o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně (ve věci samé) zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dále upřesnil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř. (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSCR 46/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jak je zřejmé z vylíčeného obsahu dovolání, povinný sice uvedl, s kterým právním názorem odvolacího soudu nesouhlasí (tj. že nelze zastavit exekuci v rozsahu plnění povinného na účet soudního exekutora v době po vydání exekučního příkazu), nevymezil však, od které ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. Předpoklad přípustnosti dovolání, zvolený dovolatelem formou citace části zákonného textu §237 o. s. ř., tak není naplněn. Přípustnost dovolání proto nemohou samy o sobě založit ani námitky povinného směřující do nalézacího řízení (zejména kritikou výše vymáhané pohledávky, která podle povinného několikanásobně převyšuje oprávněnou poskytnutý úvěr a měla být přiznána v rozporu s dobrými mravy), námitky skutkového rázu (snaha povinného o plnění pohledávky ve splátkách, zdravotní překážky povinného, pro něž nedodržel smírem ujednané splátky, pomalejší umořování dluhu v důsledku postupu exekutora apod.) či námitky proti postupu soudního exekutora (tj. vady řízení, které dovolatel spatřoval např. ve způsobu započítávání splátek na vymáhanou pohledávku).
Z obsahu dovolání rovněž plyne, že dovolatel nemínil napadnout výrok usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Povinný v tomto bodě neuvádí jakýkoli dovolací důvod, s čímž koresponduje i dovolací návrh (viz shora). Nejvyšší soud k tomu dodává, že odvolací soud v dané fázi exekuce rozhodl o náhradě nákladů řízení nadbytečně, neboť o této otázce bude rozhodováno ve zvláštním režimu (srov. §87 a násl. ex. řádu).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz shora).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu