ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5379.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5379/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce: Bytové družstvo Sousedství , se sídlem v Praze 3, Roháčova 263/23, IČO 61464139, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované: Mgr. I. L. , s místem podnikání v Praze 4, 5. května 1661/2, IČO 71282491, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o zaplacení 129.216 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 253/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015, č. j. 18 Co 270/2014-61, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015, č. j. 18 Co 270/2014-61, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2014, č. j. 70 C 253/2014-26, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 18 Co 270/2014-61, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 21. 5. 2014, č. j. 70 C 253/2014-26, kterým zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu tohoto soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 70 C 253/2014-8. Dospěl k závěru, že i kdyby bylo pravdivé tvrzení žalované, že poslední den lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu (kdy ho mínila podat) dostala v odpoledních hodinách informaci o úmrtí své známé a byla proto v šoku („plakala, byla rozrušená“), je zřejmé, že její psychický stav nebyl nemocí, která by jí znemožňovala napsat jednoduché podání (jímž odpor proti platebnímu rozkazu je), podat ho na poštu, jež je přístupná v P. i v nočních hodinách, popř. jiným moderním elektronickým komunikačním způsobem. Shodně se soudem prvního stupně nepovažoval důvody tvrzené žalovanou za omluvitelné, a protože jiné – omluvitelné – důvody netvrdila, měl její tvrzení za nedostatečná, k nimž není třeba provádět žádné dokazování. Z tvrzení žalované nebylo ani zřejmé, proč podání odporu ponechávala na odpolední hodiny posledního dne lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že k podání odporu měla k dispozici celou zákonem stanovenou lhůtu, pro posouzení, zda měla k jejímu zmeškání omluvitelný důvod, není proto významné, zda k němu došlo na počátku či až na konci této lhůty (poukázala na shodné závěry v judikatuře Ústavního soudu). Za nesprávný (a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou odkázala) považovala i závěr odvolacího soudu, že prominutí zmeškání lhůty přichází v úvahu pouze tehdy, pokud jde o objektivní důvod nezaviněný (nevyvolaný) tím, kdo lhůtu zmeškal. Lhůtu k podání odporu zmeškala o jediný den, během něhož zaslala soudu odpor proti platebnímu rozkazu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, v níž uvedla, že odpor proti platebnímu rozkazu mínila podat poslední den lhůty 13. 5. 2013 odpoledne (po práci). V odpoledních hodinách, ještě v pracovní době, však za ní přišla dcera její dlouholeté dobré známé a oznámila jí nečekané úmrtí své matky. Byla to pro ni naprosto nečekaná, šokující zpráva, pro niž zapomněla odeslat odpor soudu, což zjistila následující den, kdy toto pochybení napravila. Vytýkala soudům obou stupňů, že o zamítnutí její žádosti na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu rozhodly, aniž zjistily skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí a provedly k nim dokazování. Navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky jakou překážku, pro kterou účastník zmeškal lhůtu, lze považovat za omluvitelnou ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za takovou překážku by tedy bylo možné považovat i událost tvrzenou žalovanou – oznámení nenadálého úmrtí jí blízké osoby, které jí způsobilo takový šok, že odpor proti platebnímu rozkazu podala až následující den, a tím zmeškala lhůtu k podání odporu stanovenou v §172 odst. 1 o. s. ř.
Pro závěr, zda žalovaná zmeškala lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, není významné, kdy (v jaké okamžiku běhu lhůty – zda na jejím začátku, v průběhu či na konci) k uvedené události mělo dojít. Stanoví-li zákon k podání odporu proti platebnímu rozkazu patnáctidenní lhůtu, bylo zcela v dispozici žalované, aby této lhůty stanovené ve prospěch ochrany jejích práv využila. Nelze jí proto klást k tíži, že ho nepodala dříve – srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 194/24 SbNU 457), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1376/2009.
Odvolací soud s ohledem na své nesprávné právní posouzení věci nezjistil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda k události, tak jak ji popsala žalovaná, došlo. Závěr, zda je na místě s přihlédnutím ke všem okolnostem případu i k poměrům žalované výše uvedenou událost opravdu považovat za omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., proto zatím učinit nelze.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu