ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5475.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5475/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 2281, 2282 a 2283 - ul. Podvinný Mlýn, Praha 9 , se sídlem v Praze 9 – Libni, Podvinný Mlýn 2283/18, IČO: 27233588, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská 67/11, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Navrátilova 664/10, o zaplacení částky 65.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 63/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014 (správně 2015), č. j. 8 Cmo 107/2015-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. dubna 2014 (správně 2015), č. j. 8 Cmo 107/2015-174, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) ze dne 17. února 2015, č. j. 25 Cm 63/2014-159. Citovaným usnesením soud prvního stupně přerušil řízení (podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění) o žalobě na zaplacení částky 65.878,- Kč s příslušenstvím (z titulu nedoplatků vyplývajících z vyúčtování za léta 2010 až 2012 a nezaplacených schválených příspěvků do fondu oprav) do pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 54 Cm 90/2012 Krajského soudu v Hradci Králové, neboť v této věci bude řešena otázka aktivní věcné legitimace žalobce, což je otázka, která je významná i pro projednávanou věc.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem nastolenou otázku předpokladů a zákonných hledisek, které mají být ze strany soudů zkoumány při posuzování, zda má být řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno, vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že smyslem označeného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a z 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade akcent i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Lze tedy uzavřít, že postup podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). V projednávané věci nelze úvahu odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) považovat za zjevně nepřiměřenou, neboť ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti, které takový postup odůvodňovaly, tj. vymezil otázky, jejichž řešení může mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci a vzal v úvahu otázku hospodárnosti řízení.
Vzhledem k charakteru uplatněných námitek nelze ani přehlédnout, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu