ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5696.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5696/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. P. , zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Laubova 1729/8, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL. M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, o zaplacení částek 140.000,- Kč s příslušenstvím a 7084,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 113 C 25/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 26 Co 24/2014-164, ve spojení s rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 26 Co 24/2014-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.857,- Kč k rukám Mgr. Radka Vachtla, advokáta se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Laubova 1729/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 26 Co 24/2014-164, ve spojení s rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 26 Co 24/2014-173, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím jednak namítl vady (odvolacího) řízení (nenastolil totiž žádnou otázku výkladu procesního předpisu a takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání) a jednak brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky jeho pasivní věcné legitimace v daném sporu. Pro podle něj správné řešení uvedené otázky totiž v dovolání nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky jeho pasivní věcné legitimace. Pro úplnost dovolací soud dodává, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom tuto vadu (nedostatek vymezení /způsobilého/ dovolacího důvodu), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), nepřípustně vztáhl k vadám řízení, resp. jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem. Navíc má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a také od které "ustálené rozhodovací praxe" (ta může být vyjádřena pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává do „obou výroků“ , tj. jakoby i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti tomuto výroku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k tomuto výroku v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu