ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.903.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 903/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ A. B. a b/ J. B. , obou Č. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému A. Ž. , Č. B., zastoupenému Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1/ J. Š. , R., a 2/ Z. Ž. , Č. B., o zaplacení částky 1.900.000,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vyklidit bytové jednotky a o zaplacení částky 474.558,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 220/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2014, č. j. 19 Co 2843/2013-270, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobci se změněnou žalobou mimo jiné domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 1.900.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) oproti jejich povinnosti vyklidit tam specifikované byty (bytové jednotky vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. – dále jen „bytové jednotky“), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení, resp. povinnosti vrátit si vzájemná plnění poskytnutá podle absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 28. dubna 2009 (dále jen „Kupní smlouva“), kterou jim žalovaný převedl vlastnické právo k bytovým jednotkám za kupní cenu odpovídající žalované částce.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 19 Co 2843/2013-270, změnil částečný (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 12. prosince 2012, č. j. 16 C 220/2011-184, tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1.900.000,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobců vyklidit tam specifikované bytové jednotky.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dovolatelé) včasné dovolání (k němuž se žalovaný písemně vyjádřil), jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.
V usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud dovodil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předně dovodil, že žalobě (na zaplacení shora uvedené částky oproti povinnosti dovolatelů vyklidit bytové jednotky) nelze vyhovět už proto, že žalobní návrh (tzv. petit) nevystihuje vzájemná práva a povinnosti účastníků, jež tvoří obsah synallagmatického vztahu, který by jim vznikl v případě, kdy by byla Kupní smlouva absolutně neplatná, jak tvrdí dovolatelé (dále jen „první právní názor“). Následně však rovněž dovodil, že ve skutečnosti není – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – Kupní smlouva neplatná a žalobcům tudíž ani nevzniklo právo na vrácení kupní ceny bytových jednotek, které by bylo podmíněno nikoli jejich vyklizovací povinností, jak požadovali, nýbrž – viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 – jejich povinností poskytnout žalovanému součinnost potřebnou k tomu, aby byl namísto nich opět zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytových jednotek (dále jen „druhý právní názor“). Jen ve vztahu k druhému právnímu názoru však dovolatelé náležitě vylíčili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.); ohledně něho – s přihlédnutím k celkové koncepci dovolání – totiž hned v úvodních pasážích uvedli, že jde o „právní otázku, která nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena v takto specifickém případě“ . Ve vztahu k prvnímu právnímu názoru je ovšem dovolání vadné, neboť v něm naopak schází řádné vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z tohoto úhlu pohledu lze pak uzavřít, že ve vztahu k němu je dovolání vadné a že tudíž jeho správnost nebyla účinně zpochybněna. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se jím mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z řečeného současně vyplývá, že první právní názor musí obstát a je proto bezpředmětné přezkoumávat správnost druhého právního názoru (jenž naopak dovoláním účinně napaden byl), neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyhovět žalobnímu požadavku na zaplacení částky 1.900.000,- Kč s příslušenstvím, podmíněnému pouhým vyklizením bytových jednotek (a nikoli povinností dovolatelů poskytnout žalovanému součinnost potřebnou k tomu, aby byl namísto nich opět zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytových jednotek), to nemůže mít žádný vliv.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu