ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1197.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1197/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně PharmDr. J. Š., zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Konici, Za nádražím 497, o zaplacení částky 199.931,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 177/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2014, č. j. 69 Co 298/2014-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci výrokem I. rozsudku ze dne 23. 9. 2014, č. j. 69 Co 298/2014-358, změnil ve výroku I. o věci samé rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2014, č. j. 22 C 177/2008-307 [kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 188.272,50 Kč (co do částky 11.658,50 Kč byla žaloba výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta) a kterým dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 153.713,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů státu částku 2.459,- Kč] tak, že „žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 188.272,50 Kč“, zamítl (z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému „na náhradu nákladů řízení“ před soudem prvního stupně částku 130.220,- Kč (výrok II.), „na náhradu nákladů“ odvolacího řízení částku 22.207,- Kč (výrok III.), vše k rukám jejího zástupce, a že je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci „na náhradu nákladů řízení státu“ částku 2.459,- Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce jeho přípustnosti uvedla, že „přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ust. §237 o. s. ř., neboť ve věci bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem (rozsudkem, kterým se odvolací řízení končí), přičemž však toto napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena (resp. dosavadní řešení vycházejí z nikoliv věrně korespondujících skutkových okolností)“, že „má současně za to, že by dovolacím soudem (byť do jisté míry) vyřešená otázka měla být posouzena jinak“, že je přesvědčena, že „výroky III. a IV. napadeného rozhodnutí nespadají do výluky přípustnosti dovolání dle §238 o. s. ř.“, a že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení ve výši 188.272,50 Kč za období od 23. 11. 2005 do 22. 11. 2007 a „podstatu sporu tak tvoří otázka, zda-li se žalovaný bezdůvodně obohatil či nikoliv, a s ohledem na právní závěr soudu II. stupně současně posouzení otázky, zda-li to byl žalovaný, kdo se bezdůvodně obohatil, či jiný subjekt, a že v této souvislosti je přesvědčena o tom, že aplikace judikatury, na niž soud II. stupně v napadeném rozsudku odkazuje, je v této věci nepřípadná, neboť vychází z odlišných skutkových základů“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně, má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), žalobkyně uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání - §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) nedostála.
V souvislosti s tvrzenými vadami řízení potom dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), a že jen v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Směřuje-li dovolání žalobkyně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak ani v tomto ohledu dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu