ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3181.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3181/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) Z. H. , b) M. S. , a c) I. V. , zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti žalovanému městu Dobříš, IČ 242098, se sídlem v Dobříši, Mírové nám. 119, zastoupenému JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 165/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 27 Co 350/2013-354 a 27 Co 562/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Evy Dundáčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, č. j. 5 C 165/2011-272, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 C 165/2011-407, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou výlučnými vlastnicemi pozemků č. 353/18, č. 2419/1, č. 2420, č. 353/49 a č. 353/66 v k. ú. a obci D., zapsaných na LV 4835 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, v rozsahu ½ u první žalobkyně, v rozsahu ¼ u druhé žalobkyně a v rozsahu ¼ u třetí žalobkyně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 5 C 165/2011-309, okresní soud určil, že výlučným vlastníkem pozemků č. 353/18, č. 2419/1, č. 2420, č. 353/49 a č. 353/66 v k. ú. a obci D., zapsaných na LV 4835 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, je žalovaný. Žalobkyně se proti žalovanému domáhaly určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům, neboť v katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis ve prospěch obou stran řízení. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyň, manželů M., vzniklo na základě přídělu, kterého se vzdali (protokol ze dne 16. 2. 1950), o čemž svědčí hromadná přídělová listina ze dne 9. 11. 1957. Žalobkyně své vlastnické právo opíraly o nabývací titul svých právních předchůdců, kterým je však pouze potvrzení o právoplatném přídělu bez potřebné identifikace částí pozemků, které byly odňaty původnímu vlastníku a přiděleny manželům M. V současné době se na sporných pozemcích nachází sportovní zařízení, vylučující vydání pozemků. Tento veřejný zájem je nutno zohlednit i při rozhodování v této věci, soud proto žalobu zamítl. Ve věci vzájemného návrhu žalovaného soud konstatoval, že po tom, co se právní předchůdci žalobkyň vzdali přídělu, byl tento přidělen státnímu statku Dobříš, který pozemky převedl na TJ Sokol Dobříš, investora stavby sportoviště. Československý svaz tělesné výchovy následně převedl vlastnická práva na TJ Rukavičkářské závody Dobříš, od které získal vlastnické právo žalovaný, jenž byl určen vlastníkem předmětných pozemků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn.
27 Co 350/2013-354 a sp. zn. 27 Co 562/2013, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem změnil ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok I.), jinak jej ve výroku I., ve zbylém rozsahu výroku II. a ve výroku III. potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu, jakož i s věcným posouzením v tom smyslu, že po přídělovém řízení ve prospěch právních předchůdců žalobkyň došlo k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům státem a následně k jeho převodu na žalovaného. Toto vlastnické právo přitom žalobkyně či jejich právní předchůdci nevydrželi; nezačali nikdy držbu vykonávat, za držbu nelze pokládat ani skutečnost, že za pozemky hradily žalobkyně daň z nemovitosti, či to, že je pronajímaly. Rozhodnou skutečností je, že na základě superrevize přídělového řízení v katastrálním území D. se předmětných pozemků opětovně chopil stát, který vykonával jejich držbu. Postupem státu tak byl založen restituční důvod podle zákona č. 87/1991 Sb. či č. 229/1991 Sb., a již není rozhodné, zda bylo vydáno rozhodnutí o vyvlastnění předmětných pozemků nebo zda došlo k platnému vzdání se přídělu právními předchůdci žalobkyň. Je-li založen restituční nárok oprávněné osoby, tato se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (odvolací soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-St. 21/05). Žalobkyně ani jejich právní předchůdci nebyli připraveni o možnost domáhat se případné obnovy vlastnického práva k předmětným nemovitostem cestou restitučního procesu, protože tak však neučinili, je nutno vycházet z toho, že vlastníkem předmětných pozemků se stal stát.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 o. s. ř., a dovolací důvod shledávají podle §241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky považují za nesprávný výklad soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil, v tom smyslu, že stát jim neplatně, resp. bez právního důvodu, odňal v padesátých letech vlastnické právo k předmětným pozemkům a stal se v letech 1957 až 1960 fakticky jejich vlastníkem, protože je měl v držbě a dovolatelky se tedy měly domáhat vydání pozemků v restitučním řízení. Dovolatelky totiž prokázaly, že jejich právní předchůdci byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemků, pozemky byly projednány v dědickém řízení, a dovolatelky z nich řádně platí daň. Nelze jim přičítat k tíži, že pozemky byly vedeny ve zjednodušené evidenci s tím, že k nápravě tohoto stavu dojde při digitalizaci. Poté, co se pokusily tento stav napravit, samy jsou sice zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnice, avšak současně se žalovaným formou duplicitního zápisu. Odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09, dle kterého je nepřípustné, aby vlastnické právo účastníků konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno jinými státními orgány právě s odkazem na možnost v minulosti dosáhnout restituce.
Žalovaný ve svém vyjádření předně označil dovolání za nepřípustné a navrhl je odmítnout. Tvrzení, že držba právních předchůdců dovolatelů nebyla přetržena a dovolávání se dobré víry v evidenci katastru nemovitostí (měly být zapsány celou dobu jako vlastníci předmětných pozemků) neodpovídá skutkovým zjištěním. Opomíjejí totiž, že předmětné pozemky nebyly v řízení po zemřelém J. M. projednány, nýbrž až v dědickém řízení po F. M. Žalovaný zpochybnil i dobrou víru žalobkyň v to, že jsou oprávněnými vlastnicemi, neboť neprokázaly, že vykonávaly držbu pozemků nepřetržitě, ani že s nimi nakládaly po celou dobu od jejich přídělu jako s vlastními. Naopak jim byla držba v roce 1950 odňata.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálena (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 477/2005) v závěru, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době před i po 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je k nim v poměru speciality. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by byla narušena právní jistota osob, které získaly věc od státu nebo od předchozího vlastníka.
V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (cit. výše) Nejvyšší soud uvedl, že z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním ( lex specialis derogat generali ). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že lze hledat řešení v obecném právním předpisu, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Tak tomu však v projednávané věci není. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván restitučními předpisy. Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci). Nejvyšší soud proto ve shodě s Ústavním soudem uzavírá, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř, mohla-li žádat vydání věci podle předpisů restitučních.
Uvedené úvahy Nejvyšší soud potvrdil i v aktuálním rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, v němž formuloval závěr, že východiskem pro řešení duplicitních zápisů v katastru nemovitostí musí být posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen vadami. Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada. Jestliže však fyzická osoba jako osoba oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní – v období již časově vzdáleném – oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010). Ani tvrzení dovolatelek, že jejich právní předchůdci nepozbyli k pozemkům vlastnické právo, neboť zápis v katastru svědčil a svědčí v jejich prospěch, není samo o sobě důvodem, jež by umožňoval uplatnění práva podle obecného předpisu, neboť jde o případ podřaditelný skutkové podstatě převzetí věci státem bez právního důvodu, kdy stát se ujal držby předmětných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3394/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2007/2006). Jestliže předmětem řízení je odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí a právní předchůdci dovolatelek svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem formálně nepozbyli, mohli se svých nároků domáhat jedině podle restitučních předpisů a nelze jim přiznat možnost postupovat podle předpisů obecných.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že o případ obcházení restitučních předpisů prosazením svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku se naopak nejedná tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak s ohledem faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3881/2014). V citovaném usnesení se jednalo o situaci, kdy žalobce byl nositelem vlastnického práva k pozemkům, jež nabyl na základě darovací smlouvy, jeho vlastnické právo ani později nepřešlo na stát, žalobce byl jako vlastník zapsán v evidenci nemovitostí, přičemž jeho vlastnictví stát dobrovolně uznal a nečinil je sporným. V nyní projednávaném případě vyšlo najevo, že právní předchůdci si byli vědomi odnětí pozemků státem v šedesátých letech minulého století, a tento postup považovali za křivdu. Jelikož se stát chopil držby předmětných pozemků, byli právní předchůdci dovolatelek s pozemky spjati toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům vykonávat nemohli. Pochybnosti o vlastnickém právu byly navíc umocněny tím, že pozemky byly následně zastavěny stavbou sportovního areálu. Za daných okolností nemohly mít dovolatelky důvodné přesvědčení o zachování vlastnického práva.
V návaznosti na to je zřejmé, že je nepřípadný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 260/2009, neboť zde jsou objektivní okolnosti zpochybňujících vlastnické právo právních předchůdců dovolatelek a ty se proto nemohou dovolávat důvěry v zápis ve veřejnoprávní evidenci. V důsledku toho, že stát předmětné pozemky držel a hospodařil na nich, že pozemky byly zastavěny sportovním areálem, jakož i nemožnosti vykonávání vlastnického práva, se dovolatelky nemohly legitimně domnívat, že jsou vlastnicemi předmětných pozemků; citovaný nález řešil případ, kdy byla založena dobrá víra stěžovatelů jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, a i z jiných skutečností vyplývalo, že o vlastnictví stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolací instance a ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto dovolání ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný se vyjádřil k dovolání. Jde o odměnu advokáta v částce 3 100 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhradu hotových výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % DPH z obou těchto částek tj. celkem o částku 4 114 Kč, kterou jsou žalobkyně povinny zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu