ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3206.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3206/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. B. K. , zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, proti žalované Raiffeisen stavební spořitelně a.s. , IČ 49241257, se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, o zaplacení částky 16.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 15/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. 69 Co 388/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 20 C 15/2014-112, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 16.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vycházel ze zjištění, že dne 12. 12. 2011 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o stavebním spoření, za což byl žalobkyni účtován poplatek ve výši 16.000 Kč. Tento byl uhrazen srážkou z částky převáděné na nový smlouvou založený účet. Obvodní soud shledal nedůvodnou žalobu, jíž se žalobkyně u soudu domáhala vrácení sporného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se žalované mělo dostat plněním z absolutně neplatné smlouvy mezi účastnicemi uzavřené. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla při podpisu smlouvy seznámena s jejími podmínkami, a rovněž tak s povinností uhradit poplatek, což ostatně stvrdila i svým podpisem. Namítá-li nyní, že byla klamavým jednáním pracovnice žalované uvedena v omyl, neboť byla ujišťována, že je smlouva zcela bezplatná, jde o tvrzení, jež se jí v řízení nepodařilo prokázat. Soud naopak naznal, že se jedná o osobu svéprávnou (nadto s vysokoškolským vzděláním), a je tedy důvodné očekávat, že si je vědoma významu svého chování stejně jako jeho právních následků (§4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Předmětnou smlouvu tedy nelze považovat za neplatnou z důvodu omylu ve smyslu §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež není ani možné uvažovat o bezdůvodném obohacení žalované.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 69 Co 388/2014-172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, jež doplnil o výslech zaměstnankyně žalované Martiny Machové, a dospěl k závěru, že ve výpovědích účastnic a svědků jsou zřejmé rozpory. Jelikož se v projednávané věci nepodařilo prokázat pro spor podstatnou skutečnost, rozhodl soud v neprospěch účastníka, který ohledně ní nesl důkazní břemeno, zde tedy žalobkyně. Klientka byla při uzavírání smlouvy seznámena se všemi podmínkami a její výtka směřovala toliko k tvrzené mylné informaci, že smlouva nebude zpoplatněna, jejíž předání ze strany žalované se však v řízení neprokázalo. Nadto lze vzhledem k informovanosti žalobkyně a rovněž k jejím předpokládaným vyšším rozumovým schopnostem oprávněně očekávat, že si je vědoma důsledků svého jednání. Jelikož jde o spotřebitelskou smlouvu, posuzoval odvolací soud skutkový stav i z pohledu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a na základě prokázaných skutečností uzavřel, že v souzené věci nelze hovořit o klamání spotřebitele ve smyslu §5 tohoto zákona. Rovněž naznal, že ze strany žalované nebylo při uzavírání předmětné smlouvy jednáno v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Vzhledem k uvedenému dospěl pak odvolací soud k závěru o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost formálně opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž ji fakticky dovozuje z tvrzeného pochybení odvolacího soudu, jenž nerespektoval dovolatelčino právo na zákonného soudce. Má za to, že procesně vadným postupem, jímž v průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu, bylo zasaženo do jednoho z jejích základních práv, a to práva na spravedlivý proces. Jako dovolací důvod následně uvádí nesprávné právní posouzení věci, za něž považuje nekorektní postup soudů při provádění navržených důkazů a jejich následném hodnocení. Vytýká jim, že se dostatečně nevěnovaly všem namítaným skutečnostem a omezily se toliko na otázku omylu v jejím jednání. Rovněž je však nutné posoudit, zda nebyla předmětná smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k nastíněné argumentaci v závěru dovolání navrhuje, aby byl napadený rozsudek, případně spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná v podaném vyjádření označila dovolání žalobkyně za nepřípustné pro nesplnění podmínek ve smyslu §237 o. s. ř., a jako takové je navrhla odmítnout. Pro případ shledání přípustnosti dovolání, je má za nedůvodné, pročež by bylo namístě jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Vymezení přípustnosti je jednou z obligatorních náležitostí dovolání, jež jsou vyžadovány zákonem (§241a odst. 2 o. s. ř.) a jejichž absence brání projednání zmíněného mimořádného opravného prostředku. Za toto vymezení přitom nelze považovat pouhou citaci textu ustanovení §237 o. s. ř. či prostý odkaz na ně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1905/2015). Z obsahu podaného dovolání sice lze vypozorovat pravděpodobnou snahu žalobkyně vymezit jeho přípustnost námitkou odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu Nejvyššího, nicméně ani přesto nelze na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu výše citovaného ustanovení. Žalobkyní příkladmo uváděný rozsudek dovolacího soudu totiž nelze mít za přiléhavý, neboť se věnuje skutkově odlišné věci, a jeho závěry proto nelze v nyní souzené kauze aplikovat. V dovolání nadto absentuje i formulace konkrétní otázky, při jejímž řešení mělo k tvrzenému judikatornímu odklonu dojít. Z textu podání lze vyčíst výhradu žalobkyně proti postupu odvolacího soudu, který dle ní rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu, čímž porušil její ústavním pořádkem zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na zákonného soudce, Nejvyšší soud však již dříve ve své rozhodovací praxi upozornil, že nesprávné obsazení soudu je v podstatě zmatečnostním důvodem ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srovnej například usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013), jenž sám o sobě není s to přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. přivodit a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř., neboť k prověření zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1200/2012, či obdobně jeho usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002). K posouzení uvedených nedostatků řízení pak může Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu přistoupit podle §242 odst. 3 o. s. ř. toliko tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Nad rámec sluší se ke zmíněné argumentaci dovolatelky říci, že její námitku nesprávného obsazení senátu je nutné v projednávaném sporu považovat za neopodstatněnou.
Dle čl. 38 odst. 1, věty první a druhé, Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §36 odst. 2 o. s. ř. pak rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Dle §41 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
Podle §42 odst. 3 zákona o soudech a soudcích je změna rozvrhu práce účinná ode dne jejího vydání, nebyla-li stanovena její pozdější účinnost.
K povaze rozvrhu práce se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, když vyzdvihl, že rozvrh práce u soudu není pouhou normou „interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení §42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nýbrž se prostřednictvím něj ve smyslu čl. 38 odst. 1, věty druhé, Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 2 o. s. ř. stanoví příslušný soudce, respektive senát, který jako jediný smí věc projednat a rozhodnout, aby tak bylo šetřeno právo jednotlivce na zákonného soudce, zakotvené v ústavním pořádku České republiky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008). Činností soudu v rozporu s rozvrhem práce přitom není a právu na zákonného soudce se nepříčí, nejedná-li v případě vícero jednání senát pokaždé ve stejném složení, pokud všichni ve věci zainteresovaní soudci náleží do příslušného soudního oddělení, jež má o věci rozhodnout. Rovněž tak jsou šetřena základní práva jednotlivce zaručená ústavním pořádkem, pakliže dojde v souladu se shora citovanými ustanoveními ke změně rozvrhu práce, a o věci je tak na konci řízení rozhodnuto senátem v jiném složení, než ve kterém věc začal projednávat (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013).
V daném případě jsou určujícím rozvrhy práce Městského soudu v Praze pro rok 2014 a rok 2015, jež jsou veřejně přístupné na serveru českého soudnictví portal.justice.cz. Z jejich obsahu se podává, že v průběhu řízení o věci, jež vyústilo v rozhodnutí, proti němuž bylo žalobkyní podáno dovolání, došlo z důvodu personálních změn k jinému složení soudního oddělení 69 Co, a původního člena senátu Mgr. Martina Řezníčka tak zcela v souladu se všemi zákonnými požadavky s účinností od 1. 3. 2015 nahradila JUDr. Klára Bernardová. Je tedy zjevné, že výtka nesprávného obsazení soudu není v projednávané věci opodstatněnou (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1324/2012).
Přivodit přípustnost dovolání by nebyly způsobilé ani ostatní námitky dovolatelky, neboť jimi žalobkyně rozporuje závěry odvolacího soudu o tom, zda byla zaměstnankyní žalované uvedena při uzavírání předmětné smlouvy v omyl, opakuje tvrzení uplatňovaná již v rámci předchozího řízení a dále brojí proti hodnocení navržených důkazů. Jedná se přitom však veskrze o otázky skutkové, jež v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
K výhradě dovolatelky stran rozporu nově uzavřené smlouvy s dobrými mravy je nutno uvést, že ani ohledně této otázky nevymezuje důvody přípustnosti dovolání, neboť nesděluje, že by se snad odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Jednotlivé námitky v tomto směru pak rovněž směřují toliko proti hodnocení skutkových okolností odvolacím soudem, což, jak již bylo řečeno, nemůže být předmětem dovolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání nepředestřela otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, i odst. 3 a §146 odst. 3 s tím, že v dovolacím řízení žalovaná nebyla zastoupena advokátem a náhradu jiných nákladů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu