ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3376.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3376/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva a práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 115/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 25/2014-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti (v pořadí druhému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, č. j. 20 Co 25/2014-142, jímž (poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 410/2011-56, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 28 Cdo 2052/2012-73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. 20 Co 410/2011-79, zrušil dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2011, č. j. 48 C 115/2010-40, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2013, č. j. 48 C 115/2010-112 (ve výroku o věci samé, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. 952/11 v katastrálním území K., obec P., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. na listu vlastnictví č. 1616, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o soudním poplatku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“, když řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i judikaturou Ústavního soudu), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V napadeném rozsudku odvolací soud - vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu - s poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 4475/2008 - dovodil, že byl-li restituční nárok oprávněnou osobou k vydání předmětného pozemku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, uplatněn dne 7. 12. 1992, „tedy před tím, než došlo k novelizaci zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 10/1993 Sb., zabránila tato okolnost ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechodu sporné části pozemku do majetku žalovaného (byť by se tak mělo stát zpětně ke dni 24. 5. 1991)“. Ztotožnil se rovněž s názorem soudu prvního stupně ohledně „vyloučení absurdních následků uvedené právní úpravy“ (kteroužto otázkou byly soudy zavázány se zabývat podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 28 Cdo 2052/2012-73), přičemž v tomto ohledu poukázal na to, že žalovaný se po dobu 16 let od účinnosti zákona č. 10/1993 Sb. k předmětné části pozemku nehlásil, že po celou dobu byla jako jeho vlastnice zapsána žalobkyně, přičemž sám žalovaný místním šetřením (jak v odvolání uvedl) zjistil, že jsou na něm umístěny účelové komunikace ve vlastnictví Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, která je veřejnou vysokou školou [§7 a 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., §18 odst. 2 písm. a), příloha 1 zák. č. 111/1998 Sb.]. Není proto důvod k žádné korekci závěru o tom, že uplatněný restituční nárok, byť nebyl shledán důvodným, zabránil přechodu předmětu tohoto sporu na žalovaného, jenž o své tvrzené vlastnické právo dlouhodobě nedbal, a pozemek po tu dobu nerušeně slouží potřebám veřejné vysoké školy.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo podle §3 odst. 1 až 3. Zákon č. 10/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991, do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.
Právními otázkami hmotného práva předestřenými žalovaným v dovolání - 1) „posouzení ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 10/1993 Sb. ve vztahu k datu, ke kterému nemovitosti přecházejí na obce a ke kterému je třeba splnit všechny podmínky“ (jež je podle dovolatele dovolacím soudem rozhodována rozdílně), a 2) „posouzení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.“ (při jejímž řešení se podle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 3. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1011/2013, jímž dovolání žalobce Hlavního města Prahy proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel - „vedle okolnosti uplatnění restitučního nároku“ - také z toho, že „z obsahu žalobního tvrzení je dovozován přechod vlastnického práva ze státu na žalobce z naplnění podmínek, jež jsou upraveny v §3 odst. 4 zákona č. 172/1992 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí přechází pozemky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházely do vlastnictví obcí již podle §2 nebo podle §3 odst. 1 až 3 zákona č. 172/1991 Sb.“. Odvolací soud v této věci dovodil, že „toto zákonné ustanovení však bylo do zákona č. 172/1991 Sb. vloženo až novelou provedenou zákonem č. 10/1993 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1993, tj. poté, co byl restituční nárok uplatněn. Citované ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. nelze tedy interpretovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4475/2008) tak, že rozhodujícím dnem pro přechod vlastnického práva k uvedeným pozemkům za splnění podmínek, jež jsou upraveny v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., je den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění, nýbrž je jím až den 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti uvedená novela, jež toto ustanovení do zákona č. 172/1991 Sb. včlenila. K přechodu uvedeného majetku do vlastnictví obcí však v daném případě v uvedený den již dojít nemohlo, neboť uplatněný restituční nárok zmiňovaný přechod upravený v novele zákona č. 172/1991 Sb. provedené zákonem č. 10/1993 Sb. vyloučil“.
Proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1011/2013, podalo Hlavní město Praha ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3804/13, odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „není…možno považovat za svévolné, když slova „okamžikem účinnosti zákona“ uvedená v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 10/1993 Sb. budou interpretována (navzdory vadné legislativní technice) ve smyslu okamžiku účinnosti novely, nikoli účinnosti novelizovaného zákona, jehož se stal §3 odst. 4 součástí. Při opačném přístupu by šlo o úpravu retroaktivní. Tento výklad byl také Ústavním soudem nepřímo akceptován [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 87/96 ze dne 26. 6. 1997 (N 87/8 SbNU 297)]. Není pak důvod, proč by mělo být nahlíženo jinak i na rozhodný okamžik uplatnění restitučního nároku ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který přechodu majetku ze strany státu na obec brání. Jinak řečeno, pokud byly nároky na přechod určitého majetku státu do vlastnictví obce rozšířeny konkrétní novelou zákona č. 172/1991 Sb., nelze považovat za nespravedlivý či svévolný výklad, aby se ke dni účinnosti takovéto novely posuzovalo též splnění podmínek §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tedy posouzení rozhodného okamžiku uplatnění jiného restitučního nároku na předmětný majetek bránící přechodu tohoto majetku na obec. Vzhledem k tomu, že restituční nárok oprávněné osoby byl v nyní posuzovaném případě vznesen v únoru 1992, přičemž přechod majetku ze strany státu na obec byl založen až novelou zákona č. 172/1991 Sb. účinnou od 1. 1. 1993, bylo možno §4 odst. 2 vylučující přechod daného majetku na obec (stěžovatele) aplikovat ke stejnému datu. Obecné soudy tak daly přednost právu restituenta - fyzické osoby, před právem restituenta - obce na převod majetku ze strany státu. Přiklonily se tak k výkladu, který je ostatně v souladu s účelem zákona č. 172/1991 Sb., neboť zákon obecně vychází z principu, že vlastnictví je ze státu na obec převedeno až v situaci, nebyl-li na něj uplatněn jiný restituční nárok. Zákon tedy vychází z principu přednosti restituce jiné před restitucí obecní. Obecné soudy tak zvolily výklad, který se nepříčí účelu a smyslu zákona a nelze jej považovat za „nesprávnou aplikaci a interpretaci práva obecnými soudy“ mající za následek „porušení ústavně zaručených práv a extrémní rozpor s principy spravedlnosti“, jak uvádí stěžovatel. Stejně tak nelze dovozovat, že by uvedeným postupem obecné soudy porušily procesní rovnost stran“.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani třetí dovolatelem nastíněná otázka hmotného práva, a to „posouzení lhůty uvedené v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. jako lhůty pořádkové či propadné a pozdější uplatnění vlastnického práva obcí“. Tuto otázku totiž vyřešil Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. dubna 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, pod č. 38, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, tak, že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis vlastnictví k nemovitostem, které obce nabyly podle zákona č. 172/1991 Sb., je lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege, má pouze účinky deklaratorní. Nutno ovšem dodat, že ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. bylo novelizováno zákonem č. 173/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012.
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu