ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.34.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 34/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. K. , IČ 113 26 336, zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalovanému Mgr. J. H. , IČ 447 16 117, zastoupenému JUDr. Miroslavem Křiváčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o zaplacení částky 44.818,52 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 352/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 15 Co 220/2015-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomeše Vytisky.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 28 C 352/2009-410, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 44.818,52 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 19.104,48 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V.).
K odvolání žalovaného (směřujícímu proti vyhovujícímu výroku) a žalobce (napadajícího pouze zamítavý výrok ve věci samé) přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 15 Co 220/2015-448, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání jen do části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jehož prostřednictvím se domáhá cestou změny napadeného rozhodnutí zamítnutí žaloby v celém rozsahu, eventuálně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dotčený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K podání žalovaného se negativně vyjádřil žalobce, jenž námitky v něm obsažené označil za nepřípadné a samotné dovolání pak za nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 44.818,52 Kč. Je tedy zřejmé, že svým podáním směřuje proti rozsudku, jímž bylo ve vztahu k němu rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím uvedený bagatelní limit, přičemž nepochybně se mezi účastníky, jež jsou oba podnikateli, jak ostatně konstatovaly již soudy v nalézacím řízení, nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního poměru či o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., pročež je na podané dovolání třeba pohlížet jako na nepřípustné. Vzhledem k řečenému tak Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.872 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu