ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3414.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3414/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PK Real s. r. o. v likvidaci , IČO: 61324116, se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 455/37, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , IČO: 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, zastoupenému JUDr. Miroslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 1/12, o zaplacení částky 19 500 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 449/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 566/2014-798, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 566/2014-798, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-737, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 19 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % z uvedené částky za dobu od 21. 8. 2002 do zaplacení (výrok I); „ve zbytku“ návrh žalobkyně zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne 16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-744, uložil pak žalovanému zaplatit státu soudní poplatek za řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 20. 4. 1994 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl soubor nemovitostí – identifikovaných pozemků v katastrálním území Ú. n. L. a na nich rozestavěné stavby nazývané „Sektorové centrum“; kupní cena byla sjednána částkou 40 000 000 Kč, z níž žalobkyně zaplatila žalovanému 19 500 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. 19 C 71/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 10 Co 31/2008 (jenž nabyl právní moci dne 15. 10. 2008), bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná, se závěrem, že účastníky uzavřená kupní smlouva je od počátku neplatná (z důvodu, že v době jejího uzavření neměla žalobkyně právní subjektivitu).
Žalobkyní uplatněný nárok na vrácení částky 19 500 000 Kč (jenž žalobkyně vznesla formou vzájemného návrhu již v dříve zahájeném řízení o určení vlastnictví) soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, s tím, že podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jsou účastníci povinni vzájemně vrátit si plnění, jež si na základě smlouvy poskytli.
Zatímco nárok žalobkyně na vrácení zaplacené (části) kupní ceny promlčen není (též se zřetelem k ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.), k jinému závěru dospěl soud prvního stupně v případě žalovanou k započtení uplatněné pohledávky na náhradu za znehodnocení nemovitostí (představující dle soudu právo na náhradu škody), se závěrem, že tříletá objektivní promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák. počala běžet již v roce 1994, kdy měla žalobkyně na základě smlouvy nabýt vlastnické právo k nemovitostem, přičemž právo na poskytnutí náhrady prvně uplatnila až dne 9. 3. 2004. Spolu s jistinou pohledávky bylo žalobkyni přiznáno též právo na úroky z prodlení ve výši stanovené právními předpisy (§517 odst. 2 obč. zák.), kdy počátek prodlení žalované spojil soud až s uplynutím lhůty k plnění (do 20. 8. 2002) uvedené ve výzvě žalobkyně (věřitele) k vydání bezdůvodného obohacení.
K odvoláním obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 566/2014-798, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 19 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně od 21. 8. 2002 do zaplacení (výrok I a/), zatímco ve výroku bod bodem II jej potvrdil v tom znění, že „se zamítá žaloba co do úroku z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 8 000 000 Kč od 6. 6. 1994 do 5. 9. 1994 a z částky 14 000 000 Kč od 6. 9. 1994 do 20. 8. 2002, ve výši 17 % z částky 5 500 000 Kč od 1. 12. 1994 do 20. 8. 2002, ve výši 12 % z částky 14 000 000 Kč od 21. 8. 2002 do zaplacení a ve výši 13 % ročně z částky 5 500 000 Kč od 21. 8. 2002 do zaplacení“ (výrok I b/); současně odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), jakož i o nákladech odvolacího řízení (výrok III) a vyslovil, že se žalovanému povinnost k úhradě soudního poplatku neukládá (výrok IV).
Odvolací soud vyšel z těchže zjištění jako soud prvního stupně, a ve shodě s ním kvalifikoval žalobkyní uplatněné právo jako bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch vzniklý plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.), s tím, že v posuzované věci je dána vzájemná restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy (§457 obč. zák.). S ohledem na princip vyjádřený v ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., dle nějž musí být vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto a výše náhrady tak musí odpovídat hospodářské hodnotě bezdůvodného obohacení v době, kdy bylo získáno, dospěl však k závěru, že výše znehodnocení nemovitosti, k němuž došlo za dobu jejich držby žalobkyní (v období od 20. 4. 1994 „do roku 2008“), je třeba (automaticky) odečíst od žalobkyní nárokované kupní ceny (její zaplacené části), bez toho, aniž by bylo nutno uplatňovat toto znehodnocení k započtení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž s žalovaným uplatněnou obranou nakládá jako se samostatnou pohledávkou podléhající promlčení, odvolací soud dochází k závěru, že „jde o součást jedné strany synallagmatického závazku podle §457 obč. zák., na nějž dopadá ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jelikož v dané věci proti sobě stojí nepromlčitelné vlastnické právo k nemovitostem (ty jsou ve vlastnictví žalovaného) a promlčitelné právo na vydání peněžitého plnění (bezdůvodného obohacení), jehož součástí je i kompenzace za znehodnocení nemovitostí“. Jelikož žalovaný nemůže namítat promlčení, podle odvolacího soudu nelze přihlížet ani k námitce promlčení vznesené žalobkyní vůči nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí.
Při určení výše znehodnocení odvolací soud vycházel z předložených znaleckých posudků, a výslechů znalců, jimiž zopakoval a doplnil dokazování a z nichž vzal za prokázané, že znehodnocení nemovitostí v roce 2005 již dosahovalo výše 61 649 530 Kč a podstatně tak převyšovalo žalobkyní nárokovanou částku na vrácení zaplacené kupní ceny a úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) pro řešení právních otázek dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených, jakož i proto, že se odvolací soud při řešení některých právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje řešení otázky povahy a promlčení práva žalovaného na náhradu za znehodnocení nemovitostí, na něž – dle názoru dovolatelky – nelze použít ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., které dopadá toliko na „hlavní závazek z neplatné smlouvy, tj. na vrácení kupní ceny oproti vydání věci, nikoliv na případné vedlejší, akcesorické závazky plynoucí ze stejného právního vztahu, jako je například právě nárok na náhradu škody“. Dovolatelka proto schvaluje závěry soudu prvního stupně o promlčení práva, dovozujíc, že subjektivní promlčecí doba začala žalovanému běžet nejpozději v září roku 1996, kdy tento účastník odstoupil od kupní smlouvy. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně určil i samotnou výši znehodnocení nemovitostí, vycházel-li ze znaleckého posudku reflektujícího stav nemovitostí k 22. 11. 2005, má-li být znehodnocení posuzováno k okamžiku vyhlášení rozsudku, jímž bylo určeno, že vlastníkem Sektorového centra je žalovaný (14. 9. 2007). Přitom dovolatelka napadá i odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně, že jí nepřísluší úroky z žalovanému zaplacené částky již od roku 1995, kdy – dle názoru žalobkyně – přestal být žalovaný po podpisu dohody o odstoupení od smlouvy v dobré víře, že mu vyplacená část kupní ceny patří. Současně dovolatelka obsáhle kritizuje procesní postup odvolacího soudu v řízení, namítajíc vady řízení spatřované zejména v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu, nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dále i v tom, že znalecká doložka podle §127a o. s. ř. byla ke znaleckým posudkům připojena až v odvolacím řízení a to navíc nikoliv na základě procesní aktivity žalovaného, nýbrž z iniciativy odvolacího soudu; přitom vznáší také námitky k samotným závěrům plynoucím ze znaleckých posudků, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Dovoláním pak napadá i výroky o náhradě nákladů řízení, namítajíc, že žalovaný jako statutární město nemá právo na náhradu nákladů řízení a odvolací soud měl využít moderace podle §150 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (případně soudu prvního stupně, zruší-li dovolací soud i toto rozhodnutí), s tím, aby věc projednal jiný senát tohoto soudu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na historii vztahu s žalobkyní, se zdůrazněním okolnosti, že během držby nemovitostí žalobkyní došlo k podstatnému znehodnocení stavby. K procesním námitkám uvedl, že znalecké posudky byly do spisu založeny již v řízení před soudem prvního stupně a poukázal na skutečnost, že již v podání ze dne 23. 8. 2005 navrhoval ustanovení znalce za účelem vyčíslení znehodnocení nemovitostí. Dovozoval, že k poučení účastníků soudem podle §118a o. s. ř. nebyl v dané věci důvod, rozhodoval-li soud na základě dokazováním zjištěného stavu, nikoliv v situaci nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní některou z procesních stran. Žalovaný je navíc toho názoru, že dovolatelka vznáší námitky, jež mohla uplatnit již v předchozím průběhu řízení. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně – shledá-li je dovolací soud přípustným – zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení vzájemné podmíněnosti nároků ve smyslu §457 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení (případně i práva na náhradu škody, jež zde představuje znehodnocení věci) mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatili ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno všechno, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Podle ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Ustanovení §457 obč. zák. (jež nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení) upravuje zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná nebo byla zrušena. Citované ustanovení určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy a kromě způsobu vypořádání upravuje i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Povinnost k vzájemnému vrácení se týká jen toho plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné nebo zrušené smlouvy.
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, pod číslem 32). Jen k takto vymezenému plnění se pak vztahuje ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku na vydání nemovitosti zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. tedy nelze aplikovat v případě jiných nároků, byť s nároky podle ustanovení §457 obč. zák. souvisejí (např. nárok osoby vydávající předmět bezdůvodného obohacení na náhradu nákladů, které na něj po dobu jeho užívání vynaložila, či nárok na náhradu znehodnocení vydávané věci). Nejde zde totiž o nároky vzájemně podmíněné nárokem druhého účastníka neplatné kupní smlouvy, nýbrž o nároky samostatné – vzhledem ke vzájemným nárokům uvedeným v ustanovení §457 obč. zák. – a nemající povahu synallagmatického závazku (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, k jehož závěrům se Nejvyšší soud v téže věci znovu přihlásil i rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013; shodně též komentářová literatura – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1345).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá vrácení peněžitého plnění přestavujícího žalovanému zaplacenou část kupní ceny na základě neplatné smlouvy o koupi nemovitostí. Povinnost k vzájemnému vrácení (§457 obč. zák.) se týká jen toho plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, tj. vrácení kupní ceny, jež je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstalo prodávajícímu (žalovanému, jehož vlastnické právo bylo již dříve deklarováno jiným soudním rozhodnutím). Jen k takto vymezenému plnění se pak vztahuje ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Bezchybným je tedy závěr, že k žalovaným uplatněné námitce promlčení přihlédnout nelze (není-li pro nepromlčitelnost vlastnického práva tato námitka k dispozici i žalobkyni), zatímco závěr, že obsahem synallagmatického vztahu účastníků je i kompenzace za znehodnocení nemovitostí – ve světle výše uvedeného – neobstojí.
Již proto právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) je tedy naplněn. V důsledku nesprávného právního posouzení věci se pak odvolací soud již nezabýval tím, zda je žalovaným uplatněné právo na náhradu za znehodnocení nemovitostí (má-li být samostatným právem, na nějž se ustanovení §457, potažmo §107 odst. 3 obč. zák. nevztahují) promlčeno či nikoliv (a zda je takto uplatněná pohledávka kompenzabilní i se zřetelem k ustanovení §581 odst. 2 obč. zák.). V tomto směru již neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž počátek objektivní i subjektivní promlčecí doby uplatněného nároku (kvalifikovaného jako náhrada škody) připnul již k okamžiku, „kdy žalobce měl podle kupní smlouvy nabýt vlastnické právo k nemovitostem“ (rok 1994, kdy vzal nemovitosti v držbu), nikoliv ke škodné události, jež ve smyslu §106 obč. zák. zahrnuje nejenom porušení právní povinnosti (či zákonem kvalifikovanou událost), nýbrž i vznik škody samé a jejíž rozsah je obvykle určován jako rozdíl hodnot nemovitostí dle jejich reálného stavu v době vydání vlastníku a předpokládaného stavu, v němž by nemovitosti nacházely při řádné údržbě (k tomu znovu srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003).
Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již z důvodů shora uvedených, stávají se bezpředmětné či pro rozhodnutí věci nezávažné další námitky dovolatelky, jež se upínají vesměs k postupu soudu v odvolacím řízení (jestliže k realizaci procesních práv, jejichž dotčení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, otevírá se znovu prostor v dalším řízení) či proti výroku o náhradě nákladů řízení (coby výroku akcesorickému).
Protože napadený rozsudek není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Podmínky pro nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát (§243e odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl zrušen pro nedodržení závazného právního názoru ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. ani pro závažné vady řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu