ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3443.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3443/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně V. R. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným 1) E. E. , a 2) Z. Ch. , zastoupeným Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, o zaplacení 566.186,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 8/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. 28 Co 86/2014-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.845,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Lady Behenské.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 10. 2012, č. j. 42 C 8/2008-207, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 566.186,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 28 Co 86/2014-282, v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že částka přiznaná žalovaným činí 157.251,60 Kč, ve zbytku jej stejně jako výrok o nákladech řízení státu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 a §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá špatné posouzení pro spor zásadní otázky – zaplacení kupní ceny. Považuje rovněž za chybné hodnocení důkazů, tak jak bylo provedeno soudy obou stupňů a nesouhlasí s jejich skutkovými závěry. Skutkový stav pak v dovolání dále rozvádí a zdůrazňuje existenci kvitance v předmětné kupní smlouvě, jež je dle ní klíčová. Žalobkyně má za to, že unesla důkazní břemeno, a splnila tak svou důkazní povinnost, pročež navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu vyhovění žalobě.
K dovolání se vyjádřily žalované, které je navrhly odmítnout, neboť v něm žalobkyně napadá toliko skutková zjištění soudů nižších stupňů a fakticky nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti, jež uvádí právní předpis.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá. Jediným možným důvodem dovolání je dle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, přičemž je nezbytné uvést, jaké právní posouzení dovolatel pokládá za nesprávné, a zároveň konkrétně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání a uvedení konkrétních skutečností, z nichž je možno dovozovat splnění předpokladů přípustnosti, jsou obligatorními náležitostmi dovolání, při jejichž absenci nelze dovolání projednat.
V předmětné věci dovolací soud nemůže dospět k jinému závěru, než že podané dovolání těmto zákonným požadavkům nedostojí, neboť pouhou citaci ustanovení §237 o. s. ř. bez vylíčení, které z hledisek přípustnosti je dle dovolatelova názoru naplněno, nelze mít za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V dovolání rovněž absentuje dovolací důvod, za nějž nelze považovat polemiku se skutkovými závěry soudů či rozporování provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4468/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být ve smyslu §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8, §7 bodu 6 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 16.928,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20.845,88 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu